v domě zpátky do původního stavu a slíbili, že se nazítří vrátí, aby ještě trochu víc poklidili. Otec jim řekl, že už se tam lépe vypulírovat nedá, takže to není nutné. Všechno bylo vráceno na místo s děsivou přesností, a když jsem procházel domem, přál jsem si, aby to tam zůstalo jako v pohřebním ústavu, nebo aby tam byl nepořádek, protože ten dům potřeboval změnu, a my jsme měli být ti, kteří ho měli změnit. Ale nebylo tam nic, vůbec nic na práci, a tak si otec šel zaplavat. Zápolil s tou svou velkou knihou, na kterou nakladatelé už léta čekali, ale on ji odložil, jak řekl, protože navíc ke všem ostatním povinnostem se staral o matku a nyní mu ta kniha připadala bezpředmětná. Den matčina pohřbu byl pro otce zvláštní, protože její přátelé a kolegové mu celý den odpouštěli. Nikoli výslovně, ale svou laskavostí odpouštěli všechny jeho hříchy — sebeklam, tyranii, nepřítomnost, sobectví, průměrnost. Byl očištěn a onoho večera plaval přede mnou a Miriam v bazénu s pokojným výrazem ve tváři a promlouval k nám pokojným tónem, jejž si člověk často spojuje s lidmi, kteří se obrátili na víru. Vodu z hloubky osvětlovalo modrobílé světlo. Jak se otec pohyboval a plaval kolem něj, vlnky, které vytvářel, měly prosvětlené vrcholky, a lámající se světlo pod ním se pohybovalo ve velkých tektonických deskách na bílém dně bazénu. Hodinu jsme se dívali, jak plave. Skoro pořád mluvil jen on, což bylo zvláštní, protože s námi nikdy nebyl moc hovorný. Mluvila s námi hlavně matka, ale od této chvíle tuto roli v její nepřítomnosti převzal on. Nechali jsme ho donekonečna mluvit a nemohli jsme odejít, myslím, dokud jsme nevyslechli, jak se vypovídává z ujišťování, že matka byla šťastná, že se smířila s jeho nepřítomností, protože to byla součást jeho věhlasu, jenž byl, jak ho všichni ujišťovali, skutečný, a že ačkoli se všechno nevyvinulo 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212086
podle plánu, má dvě skvělé děti, které mají to, co on nikdy neměl, společenství, domov, své místo, sounáležitost a tak dále. Museli jsme se ujistit, že odmítl jejich odpuštění, museli jsme počkat, až v něm znovu doroste zahanbení a pravda. V jedné recenzi na knihu o holokaustu otec napsal, že historika pohání stud, nikoli zvídavost. Zvláště pak historik tragických událostí, napsal, musí pěstovat vinu, musí hledat nekonečné způsoby, jak se obvinit z každé nespravedlnosti a z každého zvěrstva, jaké kdy vyšly najevo, a nebýt hoden jakéhokoli hrdinství a odvahy, které vzdorovaly nespravedlnosti. A pak musí své zahanbení spoutat, ochromit ho, nechat ho promlouvat, nikoli však gestikulovat. V té recenzi prohlásil, že autor oné knihy pěstoval vinu, cítil se nehoden hrdinství a měl našlápnuto k poučné a důležité historické knize, ale zapomněl spoutat svůj stud, a proto vytvořil knihu gestikulací, dost módní knihu. Výsledkem byla arogance — sentimentalita, kudrlinky, lyričnost, hyperbola, zaujatost — všechny příznaky arogance. V dějinách utrpení je styl nepřípustný. Recenze vyšla v New York Review of Books a podle mého názoru byla dobře napsaná — zavolal jsem mu a řekl jsem mu to, byl jsem hrdý, že je tak neústupný a ušlechtilý. Snažil jsem se (metodami, které ještě musím rozkrýt, nebo je dokonce teprve musím začít formulovat) tento způsob myšlení převést do vlastní práce. V našem domě byla tma. Oblaka ozařovalo měkké světlo, odraz města a rafinerií. Po hodině se Miriam zmínila, že ji trochu otrávilo, jak některé matčiny přítelkyně pořád dokola mlely o Ježíšovi, o její spáse, věčném klidu a o tom, jak byla silně věřící. Já vím, řekl jsem, bylo to těžké skousnout. Miriam podotkla: Mámě by to taky připadalo nechutné. Otec řekl: Matka by nechtěla, aby vám její přítelkyně něco takového vykládaly, a pokud 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212086
je mi známo, žádná z nich neměla o povaze její víry ani ponětí, protože ona se s tím nikomu nesvěřovala, ale něco byste měli vědět, něco, co vás překvapí. Na chvíli se odmlčel a dlaněmi čeřil vodu. Čekali jsme a rozhodl se, že nám to poví. Řekl: Vaše matka před smrtí přijala Ježíše. To nemůže být pravda, nevěřil jsem. Potvrdil: Je to tak, je to pravda. Miriam poznamenala: Nejspíš ti to jen řekla. Dodal jsem: Byla zesláblá a měla strach. Otec řekl: Ne, ne protože měla strach — a v tu chvíli se potopil, napůl splýval na vodě, obličejem vzhůru k oblakům a s hlavou až po uši ponořenou, takže tíha vody musela způsobovat, že mu vlastní hlas zněl trochu cize —, ale protože měla vidění, Ježíš se jí zjevil a promlouval k ní. Otec se lehce napřímil. Zdálo se, že sám nevěří tomu, co právě řekl. Hlava a ramena mu vyčnívaly z vody. Co jí řekl? zeptal jsem se. Otec odpověděl: Však víš, nejspíš takové ty náboženské řeči, vlastně mi to nikdy nevyprávěla, jen mi sdělila, že trpěl a že ji zbavil bolesti. Otec zvedl zrak, viděl naše nechápavé zklamání a opět sklopil hlavu — a nám bylo jasné, že už nemá pocit, že mu bylo odpuštěno. Vylezl z bazénu, osušil se a šel spát, a my s Miriam jsme vyrazili na výlet do matčina rodinného tábora, do velkého srubu asi hodinu cesty na sever od domu, na řece, které každý říká jezero, protože je tak široká. Vzali jsme si otcovu dodávku a přijeli jsme tam kolem půlnoci. Šli jsme dovnitř, vytáhli jsme si z baru lahev něčeho a vyšli ven k lodi, která se vznášela na hladině u mola. Oba jsme toho vypili tolik, že ani jeden z nás nemohl řídit zpátky, a tak jsme zůstali venku celou noc. Měl jsem potíže se změnou časového pásma a připadal jsem si hodně opilý. V noci se vyrojila spousta komárů, ve vzduchu byl cítit pach shnilých ryb a dehtu a já jsem si pomyslel, že je škoda, že moje sestra není krásná. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212086