„Jak jste mohla vědět, že mám cigarety?“ „Protože tu před mým domem kouříte každý večer.“ „Šest večerů v týdnu,“ odpoví jí, „v pondělí mám volno.“ „Jak se jmenujete?“ „Jeevan Chaudhary.“ „Měl byste pro mě, Jeevane, tu cigaretu?“ „Jistě. Prosím. Nevěděl jsem, že kouříte.“ „Zrovna jsem znovu začala. Oheň?“ „Takže,“ zapaluje jí cigaretu, „tohle je vaše první.“ Nevšímá si ho a zadívá se k domu. „Odsud je docela pěkný, co?“ „Ano,“ přitaká, „máte krásný dům.“ Zaslechla snad ironii? Není si jistá. Je jí to ale fuk. Dům jí vždycky přišel krásný, o to víc teď, když ví, že z něj odejde. Viděno perspektivou lidí, jejichž jména se objevují nad názvy filmů, je dost skromný, ale je mnohem extravagantnější než cokoli, co by si ona sama uměla představit. Až do konce života už nic takového nezažije. „Víte, kolik je hodin?“ zeptá se jí. „Nevím. Asi tak tři ráno? Možná už půl čtvrté?“ „Proč na příjezdové cestě pořád stojí auto Elizabeth Coltonové?“ „Protože to je alkoholička,“ odpoví mu Miranda. Úžasem otevře oči. „Jako vážně?“ „Je moc opilá na to, aby mohla řídit. Ode mě to ale nemáte.“ „Jasně. Díky.“ „Není zač. Lidi jako vy žijí právě pro takové drby, že?“ „Ne,“ řekne jí, „nás takové drby živí. A platí mi činži. Já žiju pro úplně jiné věci.“ „A pro co tedy žijete?“ „Pro pravdu a krásu,“ odpoví jí s netečným výrazem ve tváři. „Máte svou práci rád?“ „Není to tak, že bych ji vysloveně nenáviděl.“ Nebezpečně moc se jí chce brečet. „Takže vás baví pronásledovat lidi?“ Rozesměje se. „Dejme tomu, že tahle práce odpovídá tomu, jak si definuju slovo práce.“ „Nechápu.“ ( 104 )
Stanice_11_sazba_09.indd 104
9.10.2015 16:34:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211898
„Jak jinak taky. Nikdy jste nemusela pracovat, abyste se uživila.“ „Poslyšte,“ nesouhlasí s ním Miranda, „pracuju celý život. I během školy jsem pracovala. Těchhle posledních pár let je výjimka.“ Jak to tak řekla, vzpomene si na Pabla. Přiživovala se na něm celých deset měsíců, dokud nezačalo být jasné, že pokud neprodá další plátno, dojdou jim peníze. Rozhodne se, že v další etapě svého života už bude úplně nezávislá. „Zapomeňte na to.“ „Ne, vážně, zajímá mě to. Jak vy chápete práci?“ „Práce je boj.“ „Takže jste zatím nenáviděl každou práci, kterou jste dělal. Chápu to správně?“ Jeevan pokrčí rameny. Zadívá se na něco ve svém telefonu, tvář má modře osvícenou displejem. Miranda opět zabloudí pohledem k domu. Přijde jí, jako by snila sen, který má každou chvíli skončit, jen si není jistá, zda se chce probudit, nebo radši zůstat spát. Elizabethino auto je jedna dlouhá oblá křivka a samý pruh, jak se v něm odráží světlo. Miranda přemýšlí, kam by se teď, v etapě po Los Angeles, měla vydat. K jejímu vlastnímu překvapení ji jako první napadne Neptun Logistics. Stýská se jí po řádu, který tam panoval, po tom, s jakou lehkostí se tam dala práce zvládat, po chladném vzduchu cirkulujícím v kancelářích Leona Prevanta, po tom uklidňujícím jezeru. „Haló!“ zvolá najednou Jeevan. Miranda se ohlédne, cigaretu má napůl vraženou v ústech. Blesk foťáku ji zastihne nepřipravenou. Následuje série pěti rychlých zablýsknutí. Upustí cigaretu na chodník a rychle od něj kráčí pryč. Namačká na klávesnici kód a vklouzne zadní brankou zpátky do domu. Pořád je ještě trochu oslepená prvním bleskem. Jak jen mohla takhle zapomenout na ostražitost? Jak jen mohla být tak hloupá? Ráno se její fotka objeví na bulvárních webových stránkách: PROBLÉMY V RÁJI? ZATÍMCO VŠUDE KOLUJÍ ZVĚSTI O ARTHUROVĚ NEVĚŘE, MIRANDA SE VE ČTYŘI RÁNO POTULUJE ULICEMI HOLLYWOODU, PLÁČE A KOUŘÍ. A ta fotografie, ta fotografie! Osamělá Miranda, zachycená nad ránem, v očích se jí evidentně lesknou slzy, ( 105 )
Stanice_11_sazba_09.indd 105
9.10.2015 16:34:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211898
ve světle blesku je úplně bledá, vlasy jí trčí, v ruce svírá cigaretu, rty má pootevřené a kouká jí ramínko od podprsenky, jak jí sklouzly šaty. Ale teď zbývá doklepat noc. Miranda zavře branku. Ještě celá roztřesená sedí na kamenné lavičce u bazénu. Luli vyskočí, aby se posadil vedle ní. Nakonec si Miranda osuší oči a vrátí se do domu. Elizabeth stále spí. Nahoře se Miranda zaposlouchá za dveřmi ložnice. Arthur chrápe. Otevře dveře k němu do pracovny, která se nalézá přímo proti jejímu ateliéru. Smí tam chodit i hospodyně. Arthurova pracovna je neskutečně uklizená. Na stole ze skla a oceli leží čtyři hromady scénářů. U něj je ergonomické křeslo, vedle stojí vkusná lampa. Blízko nástěnné mapy má Arthur takovou placatou koženou krabici se šuplíčkem, který se otevírá pomocí stužky. Vytáhne jej a najde to, co hledala – žlutý linkovaný papír, na který ho viděla předtím něco psát. Ale je to jen nedokončený dopis určený jeho kamarádce z dětství. Drahá V., divná doba. Mám pocit, jako by můj život připomínal nějaký film. Přemýšlím teď hodně o budoucnosti. Jsem tak Nic víc. Jsi tak co, Arthure? To ti zazvonil uprostřed věty telefon? Nahoře na stránce je včerejší datum. Miranda vrátí papír přesně tam, kde byl, a pomocí lemu šatů setře otisk prstů, který zanechala na desce stolu. Pohledem spočine na dárku, jejž dnes večer přinesl Clark: těžítko z kouřového skla. Když ho zvedne, příjemně jí ztěžkne v dlani. Je to jako dívat se do bouře. Zhasne a namlouvá si, že si těžítko nese jen k sobě do ateliéru, aby jej namalovala, ale moc dobře ví, že už si ho nechá. Když se vrátí k sobě do ateliéru, skoro svítá. Doktor 11, pes a bublina pro vnitřní monolog dole pod obrázkem: „Poté, co Lonagan zemřel, mi celý život přišel jako hloupost. Byl jsem sám sobě cizí.“ Vymaže to a přepíše: „Když Lonagan zemřel, přišel jsem si tu jako cizinec.“ Sentiment je fajn, ale k tomuhle výjevu se nehodí. Pak se podívá na obrázek, který tomuto předchází. Na něm je detail zprávy, již nájemný vrah z Podmoří zanechal na těle kapitána Lonagana: „My do tohoto světa nepatříme. Chceme se vrátit domů.“ ( 106 )
Stanice_11_sazba_09.indd 106
9.10.2015 16:34:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211898