Trpaslíci a obri ˇ
N
ejhorší jsou trpaslíci, říkal děd Vševěd v cimrmanovském představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký. To je tedy pravda – a navíc jich je strašně moc. Setkání s obrem sice občas taky přináší nepohodu, ale s tím se musí počítat. Obři mívají sílu nebo aspoň moc, která budí respekt, může být i afrodiziakem, ale zároveň dokáže osobnost zcela zničit. Je rozumné brát obry vážně, a to z praktických i spekulativních důvodů. Mají schopnost ovlivňovat, určovat a měnit děj – k horšímu i lepšímu. Rozhodně nikoli každý z nich stojí za podrobnější zkoumání, ale člověk alespoň zpozorní. Samotný trpaslík neovlivní téměř nic. Nepříjemné však je, když se začnou houfovat. Najednou si troufají, vyskakují si a zdálky na obry pokřikují. Je to legrační, ale často se nějaký efekt dostaví. Obr si většinou s těmito svízelemi poradí, dupne a trpaslíci se rozutečou, ale může to být i složitější. Nesmíme zapomenout, že někteří obři jsou idioti, že mezi trpaslíky jsou latentně ukrytí příští obři a že z ramenou obra vidí i trpaslík dál než obr sám. Jejich výskyt v branži, kde se celý život pohybuji, je hustší než v jiných profesích. Není to vždy radostné setkání, mnozí byli (či jsou) nepřizpůsobiví, nepříjemní a někdy nepůsobí jako dobré příklady. Já si třeba myslím, že povinností obra‑umělce není být hodný a laskavý, aby myslel politicky, byl dobrým občanem a zabýval se charitou. To sice přináší pozitivní body, ale prospěšnější je, když dobře vykonává svou práci, podobně jako doktoři, učitelé nebo metaři. Ostatně kdo má ty kladné bonusy pořád posuzovat? Věčná konzultace s veřejným míněním není k ničemu, to už je snad jasné. Když si tvůrce nevšímá společenského cvrkotu a nepase po dobových oceněních, má nejspíše větší šanci po sobě zanechat něco, co bude fungovat později, může se stát velkým, aniž o to primárně usiluje. Giganti a skrčkové se vyskytují v různých žánrech a vlastně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211873
i v oblasti, která vede trochu napříč – mám na mysli všechny možné avantgardy a alternativy. Považuju za velmi důležité, že vznikají malé výhonky, které si hledají vlastní cestu, bez ohledu na konvence, umělecké či společenské. Mnohé z nich třeba jen pootevřou okénko, kde se vzápětí objeví ratolest větší, ta zbytní a vytvoří trend nebo i nový styl. Původní větévka se někdy chytí, jindy je nekompromisně zapomenuta a vyhrává silnější, životaschopnější, jako v Darwinovi. Je důležitější vynálezce, nebo jeho (slavnější) pokračovatel? Je mnoho autorů, u kterých můžeme relativně čitelně sledovat jejich vývoj a kteří prošli během několika desítek let více slohy. Beethovena považujeme za mága, který propojil klasiku s romantismem; Richard Wagner, jenž zemřel v roce 1883, rozhodně nakoukl do příštího století; Janáček navrhl cestu modernistům o generaci mladším. Podobní vývojáři se vyskytují i v showbyznysu, z těch úspěšných můžu připomenout kupříkladu Milese Davise, Johna McLaughlina a samozřejmě Beatles. Dvacáté století změnilo leccos, rozjela se auta, vzlétla letadla, začaly hrát gramofony a rádio, později i televize. Umělci se začali více vyhraňovat a různé skupiny prezentovaly své vlastní slohy, spíše tedy složky. Přestože je takové radikální vymezování typičtější pro věk nezralý, někteří zůstávali (či zůstávají) věrní svým představám a cílům i po celý život. Není to moje cesta, ale je mi tento přístup sympatický, pokud nevykazuje příliš militantní rysy. Pejorativní přívlastky, příkré odsudky a termíny jako žánrová nenávist mi znějí z úst dospělého muže podivně – mimochodem opravdoví obři tak většinou nečiní. Co je to proti věčnosti? Originalita a sveřepost jsou pro umělce rozhodně důležitějšími aspekty než tolerance, ale… Tolerance opravdu do tvorby nepatří nevyhnutelně (více sluší obecenstvu), podobně jako názorová mnohovrstevnatost nebo schopnost diskuse. Někteří výrazní kreativci tím vším sice disponují a nepřekáží jim to, jiným však ano a já tomu dobře rozumím. Pokud je člověk schopen vyostřeně formulovat svůj vlastní názor a transformovat jej do osobitého díla, které předkládá veřejnosti, může se mu lehce stát, že zůstane nepochopen. V historii určitě existuje
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211873
mnoho osamělých a nepoznaných obrů, kterým se nepodařilo myšlenky prezentovat tak, aby si jich trpaslíci vůbec všimli. Je to jasné, obecenstvo včetně tzv. odborné veřejnosti musí být nutně o několik kroků pozadu. Racionálně se to dá pochopit, ale emoce dělají svoje. Zneuznanost a sebemrskačství na jedné straně a ignorace, případně opovržení na straně druhé nepřinášejí prospěch nikomu. Je známo, že je těžké odlišit génia od magora, často jsou to dva v jednom. Psychiatrické statistiky vypovídají, že umělci jsou na úspěchu mnohem závislejší než lidé jiných povolání, bez ohledu na to, zda jde o velikány, či skrčky. Sebereflexe prostě bývá pro některé tvůrce problémem. Pokud se podobná osobnost opakovaně setká s nepochopením, může se zatvrdit, dostat do depresí anebo hledá kompromisní cesty, čímž většinou ubližuje svému dílu i duši. Ne uřízl si van Gogh ucho? A nebyl to snad génius? Připomenu při této příležitosti známý bonmot Gertrudy Steinové: „Umělec nepotřebuje kritiku, potřebuje chválu. Pokud potřebuje kritiku, není umělcem.“ Chci říct, že vlastní nekritičnost a odmítání kompromisů může někomu vyhovovat, jinému škodit, ale samotný tvůrčí proces má rozhodně na extrémní podmínky právo. Celá záležitost má mnoho poloh, je to do jiné knihy, teď jen malý příběh, který mi vyprávěl kdosi ve Státní opeře. Žil, byl před lety skladatel, velmi vzdělaný a hodný člověk, muž staré školy s mimořádně vytříbeným chováním a slovníkem. Nebyl předurčen do role obra, ale ani trpaslíka, byl ctěn v okruhu přátel, oblíben mezi svými žáky a respektován v pražském hudebním světě. Nepovažoval se za hvězdu, ale občas se nějaká jeho skladba dávala, nešlo tedy o žádného desperáta. Mnoho let psal operu, kterou posléze donesl do Národního divadla k posouzení a několik měsíců trpělivě čekal na vyjádření. Čas od času tam zavolal, párkrát se zastavil, ale vždy byl zdvořile odmítnut, nikoli definitivně, projekt byl odložen, přesunut do příští sezóny, a tak uběhly další roky. Mezitím se vyměnil ředitel divadla, přišli noví zaměstnanci, kteří genezi jednání neznali a zaprášená partitura ležela někde vespod. Tam ji objevila mladá dramaturgyně, která byla pověřena zjednáním
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211873