Leonořin boj a recepty čtené na dobrou noc
Armáda se pokusila odříznout povstalecké zásobovací cesty převzetím kontroly nad čtvrtěmi Nordsjælland, Frederiksberg, Vanløse a Valby. Část politiků nalevo od středu se přesunula z Christiansborgu pryč a připojila se k OBF. Totéž učinila i část armády a policie. Pro stát to znamenalo složitou situaci, protože co lze dělat, když povstane vlastní obyvatelstvo? Když se nejedná jen o několik málo pomatenců z levicově orientované mládeže, ale o mnoho stovek tisíc, asi čtyřicet až padesát procent obyvatelstva? O zcela obyčejné lidi, kteří chodí do práce a mají rodiny? Lze napadnout své vlastní lidi? Smí se proti nim plánovat útok? Na vlastní krajany, své bratry a sestry? Pokud si vzpomínám, jako první použil těžké dělostřelectvo proti spoluobčanům Napoleon. Nechal přitáhnout do ulic děla a střílel do demonstrantů, protože to prostě byli vzbouřenci. Kontrarevoluci to okamžitě zastavilo, jenže tohle si dánský stát samozřejmě nemohl dovolit. Po dlouhou dobu se tudíž nedělo nic. Armáda vyčkávala na akce OBF, a pokud docházelo k nějakým ofenzivním operacím, šlo nanejvýš o vyhazování silnic a mostů do vzduchu za účelem zničení zásobovacích tras OBF. Jednoho dne vjeli vojáci s tanky do ulice Nørrebrogade. Nikdo nemohl nic dělat. Prostě přijeli, vystříleli obrovské díry do silnice u stanice Nørrebro a náměstí Sankt Hans Torv a do dalších strategických míst, takže jsme touto oblastí nemohli projet se zásobovacími vozy. Odstřihli proud, teplo a vodu. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211781
Chtěli nás vyhladovět, odříznout, ale neměli v úmyslu nás postřílet. Každopádně ne na začátku. Člověk riskoval život jen v případě, že podnikal sabotáže. Když ho chytili při nějaké akci, mohlo se stát cokoliv. Takhle jsme přišli o několik přátel. Nejlépe si pamatuju jednu z prvních akcí. Bylo nás dvacet mužů na kolech, s benzinovými kanystry. Šlo o pečlivě naplánovaný zákrok. Vyjeli jsme z Østerportu k ulici Nørre Voldgade, až těsně před palác, kde jsme dřevěné zátarasy polili benzinem. Za námi jelo dalších dvacet mužů, kteří celé to svinstvo podpálili. Všechno proběhlo za méně než pět minut. Nikdy nezapomenu pohled na plameny, které se táhly, kam až oko dohlédlo. Byla to krása. Připomínalo to umělecké dílo. Za týden byla stěna opět na místě. Rozhodli jsme se úder zopakovat a současně měla jiná skupina podpálit továrnu v Jutsku, která desky z dřevotřísky vyráběla, aby se hradba nedala tak rychle nahradit. Jednalo se o opravdu předvídatelnou akci, ale továrna byla údajně hlídaná jen několika obyčejnými bezpečáky s baterkami a obušky, kteří nemohli klást žádný vážnější odpor. Zúčastnil jsem se jutské části zásahu. Všechno probíhalo podle plánu, ale po cestě domů jsme narazili na vojenskou hlídku, která se možná o akci doslechla nebo se jen čistě náhodou nacházela v okolí. Stalo se to kousek od města Skørping. Došlo k boji a dvanáct členů OBF bylo zabito. Určitě tam zemřelo taky pár vojáků. Já jsem se zachránil útěkem do lesa Rold Skov, ve kterém jsem potkal svého starého bankovního poradce, což bylo dost legrační. Druhý den jsem ukradl auto a bez problémů dojel domů. S Leonorou jsme se v kostele Hellig Kors Kirke zúčastnili uctění památky těch dvanácti padlých. Jasně si ten pocit pamatuju. Znal jsem všechny mrtvé i jejich rodiny. Věřím, že Leonora a mnoho dalších myslelo na pomstu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211781
Já jsem ale ten den pociťoval něco jiného. Bylo to během pohřbu, v okamžiku, kdy rodiny padlých stály okolo rakví. Mezi příbuznými se nacházela spousta dětí, úplně malých děcek, která nechápala, co se stalo, větších dětí s tvrdými výrazy ve tváři i miminek, která držely jejich matky nebo otcové. Pocítil jsem tehdy něco, co se mi dosud nikdy nestalo. Byla to sounáležitost a spoluzodpovědnost. Měl jsem dojem, že všichni patříme k sobě. Cítil jsem, že bych jim kdykoliv pomohl, stejně jako jsem věděl, že by oni pomohli mně. Zní to pateticky, dneska možná téměř komicky, ale v tu chvíli jsem sám sobě něco přísahal. Zatímco jsem stál tam v kostele, vyslovil jsem sám k sobě modlitbu. Modlil jsem se, abych na tento den nikdy nezapomněl a abych vším, co dělám, těmto dětem, které s tímhle neměly nic společného, pomáhal. Přísahal jsem, že budu pracovat na tom, abych jim ulehčil život. Když si na to vzpomenu, muselo jít o přání skutečně přejít na stranu Občanské fronty, abych tak svůj pokrytecký život mohl učinit pravdivějším. Byl jsem sice boháč, ale mohl jsem si říct, že pomáhám dětem, a bez ohledu na to, co by si lidé o mně a mém dvojím životě mysleli, by mi ho nemohli vzít. Myslím, že nějak takhle jsem uvažoval. Když jsme přišli domů, mluvila Leonora o pomstě a odvetných akcích. Prohlásila, že je načase, abychom začali přemýšlet ofenzivněji a operovat v trochu větším měřítku. Celou noc vykládala o zbraních, minometných granátech, bazukách a kulometech. Měla kontakt na radikální frakci OBF, která plánovala skutečné sabotáže. Byla daleko agresivnější než já, anebo dokázala snáze jednat a prostě záležitosti řešit. Vlastně to byla jedna z věcí, kterou jsem na Leonoře miloval. Že zbytečně a zdlouhavě nad vším nepřemýšlela. Jednala. Milovala a nenáviděla. Křičela a brečela. Skoro vždy byla 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211781