Byli to naši? Ano i ne, to jsem poznal hned. „Zdravím,“ prohodil jsem. „Potřebuješ něco, Robe?“ „Ano. Tady… ehm… kolegové by s tebou rádi mluvili,“ oznámil mi. Jeden byl vysoký vyschlý šedesátník v obleku, který vypadal na to, že jestli snad i někdy věděl, jak chutná policajtský chlebíček, tak už to dávno zapomněl. Ten druhý byl sice jeho vrstevník, ale jeho hrudník a paže dávaly tušit, že tráví aspoň hodinu denně v posilovně; což je asi tak o hodinu denně víc, než tam trávím já. Měl vystříhanou hlavu a z jeho držení těla bylo znát, že je zvyklý usínat i probouzet se ve střehu. Zkrátka podivně nesourodý pár. „Já jsem z prezidia a tady kolega z ministerstva,“ řekl ten pořízek. Musel jsem se tomu triku v duchu pousmát; žádná jména, jen demonstrace síly. Zařadil jsem si je tedy jako Řízka a Suchara a snažil se vyrýt si do paměti jejich tváře. „Smím si taky sednout nebo jsem na hanbě?“ zeptal jsem se Roberta. „No jasně,“ přikývl rychle, „posaď se. Já vás tady stejně nechám o samotě, protože musím…“ Nejistě se podíval po těch dvou a Suchar přikývl. Robert s ulehčením odešel a dal tak jasně na srozuměnou, že ať už se stalo cokoliv, on s tím nemá nic společného. „Potřebovali bychom s vámi probrat jednu věc, kolego,“ prohodil po chvíli psychologického ticha Řízek, a tím oslovením se mi snažil dát najevo, že jsme na jedné lodi, a proto si možná zatím můžeme důvěřovat. No jasně, jenže někdo je nahoře na čerstvém vzduchu a jiný v podpalubí. „Jakou věc?“ „Jde o jeden drobný…“ Na okamžik se odmlčel. „Tedy, přesněji řečeno, jde o jednu lustraci a následný úřední záznam.“ „Je něco v nepořádku?“ zeptal jsem se a v krku jsem přitom měl během zlomku vteřiny podivně sucho.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211681
Samozřejmě že už vím, o co jde, pánové, ale určitě vám nic nebudu ulehčovat. Zvlášť když musím probudit k životu všechny mozkové závity včetně těch, na nichž se už dávno válí vrstva prachu. „Ve čtvrtek jste v našich evidencích lustroval jistého Jindřicha Božka.“ „To je pravda,“ přikývl jsem. „Ale k tomu by snad měl být můj úřední záznam v pořádku, na podklady k lustracím si dávám pozor.“ My víme, že si dáváš pozor, říkal jejich pohled. „Nejde ani tak o podklady,“ promluvil poprvé Suchar, „jako spíš o její skutečný důvod.“ Zarazilo mě, jak měl podivně vlídný a spiklenecký hlas. „No ale… Já myslím, že v záznamu jsem ten důvod vysvětlil celkem jasně. Nebo ne?“ Mlčeli a koukali na mě. „Právě jste nám řekl, že jsme pitomci,“ oznámil mi Suchar stroze. Písek v krku se mi pomalu měnil na beton. Oba mě kdykoli mohli rozmáznout jako obtížnou havěť. Když už ne za lustraci, kterou mám formálně v pořádku, tak za jakýchkoli deset jiných věcí denně. Přemýšlej, tloukl jsem se do hlavy. O tom, že jsem Jindru lustroval, věděli prakticky okamžitě. Jeho jméno tedy bylo za plotem. To ve firemní hantýrce znamená, že dotyčnou osobu máte podchycenou, a jakmile se o ni zajímá někdo další, vám se, obrazně řečeno, rozsvítí na stole červené světýlko. Za plotem jsou přitom lidé z různých důvodů, mohou to být rozpracovaní zločinci, stejně jako chránění politici nebo rodiny důležitých policistů. Ale jen v jednom případě to bude člověk, který už je deset let mrtvý. „Neříkám, že jste pitomci,“ namítl jsem. Měli mě ovšem přesně tam, kde mě mít chtěli. „Ne? Podívejte se pane… poručíku…,“ koukl Suchar
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211681
na nějaký papír, aby mi naznačil, že služební hodnost je veličina veskrze pomíjivá, „to, že má váš úřední záznam k dokonalosti daleko, pozná každý s kouskem mozku v hlavě. Nemluvím o formě, ale o obsahu. Snad chápete.“ Mlčel jsem; tak nějak mi to připadalo jako nejlepší, co můžu v tu chvíli dělat. „Tady s kolegou,“ kývl Suchar směrem k Řízkovi, „jsme se shodli na dvou možných verzích celé věci. Ta první zní, že jste tu lustraci provedl pro někoho.“ Nadechl jsem se, ale zarazil mě zdviženou dlaní. „Druhá možnost je, že jste to udělal na vlastní triko. Vzhledem k vašemu a Božkově místu a datu narození se zatím přikláníme k ní.“ To jsem pochopil, v opačném případě by se se mnou takhle nemazali. „Vy přece víte,“ převzal štafetu zase Řízek, „že Božek je dávno po smrti. Myslím tím, že jste to věděl i před tou lustrací.“ „Jenže když mrtvého člověka potkáte v centru Prahy, tak o tom, co víte nebo ne, začnete pochybovat,“ vyhnul jsem se přímé odpovědi. „Mohl jste se splést,“ řekl Suchar. „To byste tady asi nebyli.“ Jen jsem to vypustil z úst, už jsem toho litoval. „Promiňte, já… Nemyslel jsem to nijak zle, ale zkuste mě pochopit. Najednou potkám někoho, komu jsem byl před deseti lety na pohřbu a kdo má pomník pár kroků od hrobu mého táty.“ Nemělo cenu hrát si dál na slepou bábu s někým, kdo je v podnikové hierarchii tak o dvanáct levelů výš. Když chcete dráždit kobru, měla by být za sklem, zatímco tihle dva seděli hned vedle mě. „Řekl jste o tom někomu?“ „Zatím ne,“ zakroutil jsem hlavou. Zaplať pánbu, že jsem Tonymu nedovolil, aby se pod ten záznam taky podepsal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211681