Kapitola dvanáctá HROMOVÝ KLÍN Roku 1837 jsem končil se studiem práv a musel jsem se rozhodnout, jaká bude má další životní dráha. Bylo to velmi trudné rozvažování. Vzhledem k mému problému s mluvením nepřicházela v úvahu advokacie, která je založena na rétorické obratnosti; obdivoval jsem JUDr. Josefa Františka Friče, jenž byl jen o sedm let starší než já, ale již se stal natolik proslulým obhájcem, že jeho soudní řeči kolovaly na univerzitě v opisech jako studijní materiály; vydělával tolik, že si pořídil výstavný dům v Pasířské ulici, přímo naproti Palackým, a aby toho nebylo málo, byl právě tohoto roku jmenován zemským advokátem. Znal jsem ho jen zběžně, párkrát jsem ho zahlédl ve škole, kam docházel za profesory na konzultace; proto jsem byl poněkud vyveden z míry, když jsme se s ním z ničeho nic střetli v předpokoji u Palackých, kam jsme s Havlíkem právě přinášeli dokončenou čtvrtou část přepisu díla Jana Skály ze Zhoře. Frič byl zrovna na odchodu, loučil se s Palackým, ale zastavil se, když jsme pozdravili, a upřel na nás zkoumavý pohled. „Budoucí kolegové, jestli se nemýlím?“ „Ano,“ pokývl Palacký, „to jsou studenti právnické fakulty, pánové Karel Havlík a Karel Erben.“ Uklonili jsme se a Havlík prohlásil, jak nás těší, že můžeme osobně poznat nejlepšího z českých právníků a blahopřát nejen jemu, ale i sobě, že do funkce zemského advokáta byl povýšen tak opravdový a upřímný vlastenec. „Umíte obratně lichotit, pane Havlíku,“ usmál se Frič. „Nezbývá, než abych se také odvděčil komplimentem; slyšel jsem od pana Palackého, jakou záslužnou práci konáte pro Vlastenecké muzeum. Ona celá historie českého soudnictví, nejstarší královské zákoníky, zvykové právo, to všechno je dosud pole neorané, kde lze najít zajímavá poučení i pro současnost. Velká příležitost pro mladé badatele! O tom si musíme co nejdříve promluvit. Zastavte se s přítelem některou středu vpodvečer u nás, pořádáme salony pro okruh našich přívrženců. Chodívají tam zajímaví lidé a vedou se přínosné debaty o politice, umění a vědě.“ Odporoučel se – a my jsme jen zírali. Ale to ještě neměl být konec příjemných překvapení.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211574
Vřeteno osudu „Pojďte dál,“ pozval nás Palacký do své pracovny. To byla svatyně, kam jen tak někoho nevpustil. Pro rodinné hosty byl v jejich domě určen honosně zařízený salon s pohovkami, kulatými kávovými stolečky a vycpávanými židlemi na prohnutých nožkách, kde se elegance mísila s náznakem bohémského světa: na klavíru se kolem Mozartovy busty povalovaly notové papíry a v koutě se opírala harfa, na niž hrávala paní Palacká. Zato historiografova pracovna měla v sobě spartánský asketismus: v podlouhlé komůrce s vysokým úzkým oknem v průčelí se stěsnala jen knihovnička, plná vzácných, starých svazků, psací stůl s registraturou, stoleček se sloupkovými hodinami, křeslo, potažené hnědou kůží, a naproti němu prostá pohovka. Připomínalo to mnišskou celu, ale Palacký tvrdíval, že ho při práci nesmí nic rozptylovat. Při setkání s ním se člověk nemohl zbavit ostychu; z toho statného čtyřicátníka vyzařovala jakási aristokratická vznešenost a přirozená autorita. I jeho oblečení bylo prosté, střídmé, ale přitom důstojné a elegantní. Pokynul nám, abychom se posadili, zběžně přehlédl odevzdané kopie a spokojeně pokýval. Pak se otočil ke mně. „Netušil jsem, pane Erbene, že jste tak nadaný básník.“ Ztuhl jsem a jen naprázdno polkl. A Palacký pokračoval: „Už dávno jsem nečetl nic s takovým potěšením, jako vaši báseň Poklad. Bylo to pro mne nejen velké překvapení, ale doslova zjevení. Nikdy jste mi neprozradil, že se věnujete i jiným věcem než jen strohé právní nauce. Jste příliš skromný, pane Erbene, na rozdíl od jiných vašich vrstevníků, kteří své bolístky rozhlašují do světa hlásnou troubou. Napsal jsem o vaší báchorce recenzi do Muzejníku. Pár drobných nedostatků jsem vám tam sice vytkl, ale jako celek ta báseň zasluhuje nejvyšší chválu.“ Nebyl jsem schopen slova. Havlík, kdysi hlavní osoba při našem jednání s Palackým, jako by najednou zůstal stranou. Tvářil se trochu zaraženě; doufal jsem, že se ho to nedotklo. Palacký mě znovu oslovil: „Jaké máte životní plány, pane Erbene? Co hodláte dělat po skončení školy?“ „Chtěl bych… rád bych… pokusil bych se…“ Zatraceně, proč nejsem v rozčilení schopen vyslovit souvislou větu? „Rozhodl jsem se pro soudnictví.“ „Jako soudní praktikant nebudete mít ovšem žádný příjem. Z čeho hodláte být živ?“ Jistě mu neušel můj těžký povzdech. „Přivydělávám si výukou klavírní hry.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211574
Otomar Dvořák „Měl bych pro vás návrh, pane Erbene: potřeboval bych zodpovědného a pečlivého člověka, jenž by mi pomohl s uspořádáním svatováclavského archivu. Za tu práci stanovil zemský výbor odměnu sto zlatých. Mohou být vaše.“ „Já… vážený pane… já…já… já nevím, jak bych vám poděkoval…“ „Nemáte zač,“ usmál se Palacký, „berte to jako mé ocenění za váš přínos české literatuře. Doufám, že ještě leccos pěkného napíšete. A také to dělám pro sebe; vím, že většinu tady toho,“ poklepal na svazek listin, „jste kopíroval vy. Nenašel jsem tam žádnou významnější chybu. Jste člověk, na kterého se mohu plně spolehnout a nemusím ho kontrolovat. A to je penězi k nezaplacení. Možná jste četl můj nástin nejstarších českých dějin, který právě vyšel v němčině. Chystám se na jeho mnohem obsáhlejší českou verzi; bude k tomu nutno prostudovat šlechtické a církevní archivy po celé zemi. Rád bych počítal s vaší pomocí, pane Erbene.“ Ani nevím, jak jsem se dostal zpátky na ulici. Připadal jsem si omámený, jako bych se napil silného vína. „Nezávidím ti to,“ podotkl Havlík. „Staletý prach a úmorná nuda…“ A přesto mi připadalo, že v jeho úsměvu je cosi trpkého.
Z Jedné neděle v půli června jsem si brzy po ránu opakoval paragrafy občanského zákoníku, neboť jsem měl před sebou poslední, nepříjemnou zkoušku u profesora Veselého; tu se mi víčka začala klížit a já s knihou v ruce usnul. Nenadále jsem se propadl do temného snu; připadalo mi, že kráčím v pološeru nějakou hlubokou a úzkou roklí a po kolena se brodím bělavou mlhou, která se válí jako naškubaná cupanina. Tu se nade mnou rozlehne výsměšný výkřik a ozvěna si ho podává mezi sráznými stěnami strže: „Však ještě není paní Erbenovou!“ Poznávám ten hlas, je to přítel Havlík. A sotva jeho výkřik dozněl, zaburácel kolem mne ďábelský smích: „Ha – ha – ha!!!“ Jako by se naráz chechtalo devadesát hrdel a jejich smích se tříštil o devadesáte skal, rozpadaje se na vzlykavé hlásky a opět zanikaje v mrtvolně nehnutém tichu: „Ha – ha – ha!!!“ Duši mi sevřela hrozná úzkost. „Tak přece nejsi mé důvěry hoden!“ zvolám s hořkostí, když si uvědomím, že Havlík nahlas vykřikuje a všeobecnému posměchu dává všanc mé nejhlubší obavy, které jsem mu přednedávnem svěřil pod pečetí přátelství.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211574