„Za nesváry.“ „Houfy lidí zahynuly, celé vesnice vymřely a zmizely ze světa, našeho syna si k sobě povolal, tvého otce, bratry, děti a jejich matky nechal umřít v bolestech, ale tebe a mne nechal žít, Josefe. Proč, proč, proč?“ „Složité jsou cesty Páně, Lidko.“ „My dva na Bukově přesto pořád žijeme!“ „Ale bez potomků.“ „A proto se trápím, Josefe!“ „A nespíš…“ „Dneska nespím. Tíží mě nejistota, není-li ten příchod paní matinky nějakým znamením.“ „Jakým znamením?“ „Nevím, ale od Boha není nic beze smyslu.“ Odtrhl zrak od stropu a otočil se v posteli na bok ke své ženě. „Liduško,“ pohladil ji po tváři, „ty si přeješ, abych to Barbořino dítě přijal za vlastní, viď? Máš to pořád na paměti a celý večer k tomu míříš, nemám pravdu?“ Ludmila odpověděla bez otálení. „Máš pravdu.“ „A domyslela’s všechny důsledky, co takové kroky vždy provázejí?“ „Bojíš se, co si lidé budou povídat.“ „Bojím se, že by tě dost ponížilo, kdyby se mezi lidmi povídalo, že jsem obcoval s Barborou. I mne by ta představa urážela…“ „Pro mne není důležité, co si lidé povídají, ale jaká je pravda.“ „Pravdu bychom znali pouze my dva.“ „To mi stačí… Něco ti povím, Josefe. Mek mě nemá rád, příčítá mi vyhnání své dcery z Bukova,“ vychrlila ze sebe, ale najednou utichla, jako by se něčeho zalekla. Vzala muže za ruku a přitáhla se k němu. „I to je mi jedno,“ hlesla mu přímo do ucha, aby ani šepotavý hluk jejího hlasu nedolehl dál
96 Satanovi koně 2015_tisk.indd 96
1. 7. 2015 23:03:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211326
než k zemanovi, „ale teď, když se Barbora utopila, děsím se té hrůzy.“ „Čeho že se děsíš?“ „Že mě bude navštěvovat její duch.“ „Rozumím ti, Lidko,“ pravil otec a pohladil ji, „a ty si myslíš, že jejího ducha ukonejšíš starostí o jejího syna.“ „Prosím Boha, abys mi rozuměl správně, Josefe.“ „Snažím se… Řeči lidí by ti opravdu nevadily?“ „Ne, živí lidi mi strach nenahánějí tak, jak mrtví.“ „Vážně bys přijala toho chlapce za vlastního?“ „Můžeš se spolehnout, Josefe.“ „Dobrá, Lidko. Mám tě za to velice rád. Je přece řada i ji ných věcí, o nichž víme pouze my dva. Ty jsou prostě naší tajností. Jenomže představa, že jsem spal s Barborou, abych si za tvými zády ukájel chtíč, jelikož jsem ve tvé náruči nenašel uspokojení, je zlá, odpuzující a mně protivná.“ „Unesu tu představu, Josefe.“ „Copak ti taková představa nevadí?“ „Vadí, Josefe, ale je to jenom představa. I naše nebohá Barbora si kdysi cosi představovala a byla to marnost.“ „Marnost je hrozné poznání.“ „Vím, ale napadlo mě, že když přijmeš na sebe otcovství jejího synka, představy Barbory tím sice nenaplníš, ale aspoň je zbavíš marnosti,“ pravila paní Ludmila. „I nyní mě tíží, že jde o Barbořino přání a je mi z něho zle, ale je to přání z onoho světa. Mám strach ho nesplnit.“ Na to jí otec neodpověděl, sfoukl plamen ve svícnu a ve tmě se znovu v posteli natáhl. „Nic mi nepovíš?“ zašeptala Ludmila ze tmy. „Nech mě přemýšlet, Lidko.“ „Mám hrozný strach z Barbořina ducha, Josefe,“ pravila nakonec, otcovu ruku nepustila, ale přikryla si i hlavu. Ložnice se ponořila do ticha. Noc plynula jen zvolna. Na Bukově nikdo v klidu neusínal.
97 Satanovi koně 2015_tisk.indd 97
1. 7. 2015 23:03:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211326
S
lunce ozářilo střechy. Štajnerka zaťukala na dveře kuchyně. „Dejž Pán Bůh dobrý den,“ pozdravila. „Čekáme už na vás, paní matinko,“ uvítala ji Ludmila, „pojďte se najíst a vyslechnout vzkaz Mekovi.“ U stolu čekal už i zeman Josef, pokynul své tchyni, aby přisedla, posloužila si ze džbánku mléka a z bochníku chleba ukrojila krajíc a z hrudky másla si ho namazala. Pomodlili se a mlčky posnídali. „Nuže,“ řekla Štajnerka, smetla si se stolu do dlaně drobky chleba a nasypala je zpátky do ošatky. „Co mám tedy vyřídit?“ Otec cítil v obličeji, jak rudne. „Pokorně vyznávám, že jsem otcem synka Barbory, vdovy po bachtermajstrovi.“ Tchyně na to nic neřekla. Kupodivu nepohlédla tázavě na otce, ale na paní Ludmilu. I její dcera zčervenala. Potom obě sklopily oči do desky stolu a ani nehlesly. Takové mlčení muž nevydržel. „Mám vám o tom, co tu přiznávám, paní matko, napsat glejt s pečetítkem?“ Panímáma Štajnerová jen zavrtěla mlčky hlavou. „Anebo to chcete sepsat u pátera?“ polykal zeman suché sliny. „Či mám zapřahat a provést to na faře v Pelhřimově?“ „Mater certa, pater incertus!“ „Co říkáte?“ „Matka je jistá, otec nejistý,“ řekla po našem. „Je-li pravdou, co jste tu vyznal, zeti,“ prohlásila Štajnerka tiše, „a přesvědčíte-li mě, abych uvěřila, postačí pro pana děkana v Pelhřimově moje slovo. Ta věc nestojí totiž na právu podle litery zákona.“ „Tak na čem?“ „Na uznalosti,“ řekla žena váženého měšťana. „Uvěří-li děkan, uvěří i pelhřimovský purkmistr.“
98 Satanovi koně 2015_tisk.indd 98
1. 7. 2015 23:03:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211326