Půjdu do pekla spokojen…
v jakési bojové akci, kde mohl popřípadě i padnout, než kdyby je v čase, kdy se už jen v řádu hodin blížilo konečné finále, kompromitoval svou blízkostí. Ale ať už to bylo jakkoli, vše skončilo velmi nevítězně. Hlubokým vysokohorským sněhem se Eichmannovi pseudopartyzáni prodrali až do Rettenebach Alm, kde je dostihl zvláštní kurýr od Kaltenbrunnera a tlumočil jim striktně formulovaný Himmlerův vzkaz: „Kategoricky zakazuji střílet na americké či britské vojáky, kteří tuto oblast obsazují!“ Stali se z nich bojovníci, kteří neměli s kým bojovat. A pár dní poté už nikdo nesměl bojovat. Osmý květen 1945, německá kapitulace, konec války. Desítky milionů lidí na celém světě se radovaly a každý, kdo ony pocitově silné okamžiky prožil, si jejich podobu uchoval v paměti. Z této lidské množiny nevybočoval ani devětatřicetiletý Adolf Eichmann, nyní již jen obyčejný Eichmann, který si ke svému jménu přestával připojovat dosavadní podplukovnickou hodnost v SS a brzy mu i samotné jméno začne překážet. Ještě v lednu toho roku, po návratu z Budapešti do Berlína, pohrdavě odmítal nabídku dokumentů k falešné identitě a hovořil o boji do posledního náboje. Nyní už tak odmítavý nebyl, potřebné papíry si včas obstaral a postupně vystřídá celou sérii jmen. Co tehdy pociťoval? „Nacházel jsem se ve stavu šoku,“ sdělí o tom po letech, „cítil jsem, že budu muset žít obtížný samostatný život bez vedení, že nebudu od nikoho dostávat pokyny, nebudou mi udělovány rozkazy ani příkazy, nebudu se moci řídit žádnými platnými směrnicemi – čekal mě zkrátka nepoznaný život.“ Neuvěřitelné doznání: více než zhroucení nacionálně socialistické ideologie a vojenská porážka „třetí říše“ vadila Eichmannovi představa toho, že bude muset sám řídit svůj život. Že se to bude muset naučit. Robot, který si stýská nad tím, že přestal fungovat jeho ovladač. Vše bylo ztraceno, ale do zajetí se mu ještě nechtělo. Se skupinou několika dalších mužů, většinou důstojníků SS, se stále zdržoval v horách. Podnětem k tomu, že se od tohoto posledního kolektivu, s nímž bude kdy spojen, musí odpoutat, byl pro něho značně ponižující rozhovor s SS-obersturmführerem Antonem Burgerem, který byl v letech 1943–1944 velitelem komandatury
96
Půjdu do pekla_tisk.indd 96
31. 7. 2015 9:26:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211325
Útěk před vlastním stínem
SS v Terezíně. „Nebylo mi příjemné,“ přizná Eichmann ve svých vzpomínkách, „když mi Burger, s nímž jsem měl do té doby slušné služební vztahy, otevřeně sdělil, že se radil s některými dalšími členy našeho bojového celku a společně prý došli k závěru, že by se se mnou rádi rozloučili. Doslova mi Burger řekl: ‚Vás hledají jako válečného zločince, nás ne. Když odejdete a jmenujete za sebe jiného velitele, pak nám tím velmi posloužíte.’ I když se mi to dost špatně poslouchalo, rozhodl jsem se jim vyhovět. Burger jednal v zájmu vlastní záchrany a já mu to nemínil kazit. Rozešli jsme se v dobrém a připili jsme si na to kořalkou.“ Působí to velkoryse, ale zřejmě neměl Eichmann na výběr: překážel ostatním, ohrožoval je – a to není v krizové situaci bezpečné postavení. Všichni měli zbraně, všichni byli nervózní, mohlo by se mu, pokud by vzdoroval, přihodit něco nepříjemného. A pokud jde o Antona Burgera, opravdu mu to se snahou o záchranu vyšlo: dvakrát unikne ze spojenecké vazby, zemře nepotrestán v roce 1991 a jeho pravá totožnost se prozradí až tři roky po jeho smrti. Eichmann se tedy rozhodl, že jednotku opustí a vydá se jinam. Vcelku logicky usoudil, že na území Německa, drtivě postiženém boji a bombardováním, má ve všeobecně vládnoucím chaosu větší šanci se ztratit, než by tomu bylo v místech, kde se pohybovalo příliš mnoho osobností, o něž se vítězové války brzy začnou zajímat. V té době, anebo možná ještě o něco málo dříve, musel však ještě nakrátko sestoupit z hor a zvládnout loučení, které se nedalo odbýt sklenkou kořalky. V Altaussee, Fischerndorf Strasse 8, přebývala přece z Prahy evakuovaná Eichmannova manželka a synové Klaus, Horst a Dieter. „Plakala jsem a muž mi kladl na srdce, abych byla statečná a hlavně se starala o děti,“ sdělí o tom setkání paní Veronika. Snad by se dalo podlehnout i dojetí, kdybychom nevěděli, kolika lidem, o jejichž usmrcení Adolf Eichmann po řadu let usiloval, nebylo loučení dopřáno v malebném alpském městečku, ale ve stísněně dusivém prostoru plynové komory. Sám Eichmann si z těch chvil uchoval věcněji pojatou vzpomínku: „V Altaussee jsem předal manželce kufr plný krup a půl pytle mouky. Dal jsem jí také ampule s jedem, jednu pro ni a tři pro každého ze synů. Poučil jsem
97
Půjdu do pekla_tisk.indd 97
31. 7. 2015 9:26:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211325
Půjdu do pekla spokojen…
ji: ‚Když přijdou Rusové, musíte ampulku rozkousnout, když přijdou Američané nebo Britové, tak můžete zůstat naživu.’“ V odstupu času k tomu připojil poznámku o lítosti nad tím, že se v době, kdy byl mocným mužem, nezachoval jako mnozí jeho kolegové a nenakradl si dostatečné množství zlata, šperků a cizí měny. Byla to pozdní lítost: choval se při své práci jako vraždící monstrum, takže ani na to obohacování mu vlastně nezbýval čas. Zvláštní to musela být schůzka: slzy, kroupy, mouka, ampule s jedem. Nelze však uvěřit, že by to bylo vše. Protože je nám známo, co se dělo později, musela zřejmě přijít na řadu i promyšlená dohoda o tom, jak se má paní Eichmannová chovat při očekávaných výsleších a jak má jednat v budoucnu, dojde-li na nějaké budoucno. Nejbližším budoucnem byl odjezd z Alp… Ani s Ernstem Kaltenbrunnerem už si Eichmann nestačil stisknout ruku. Stejně by asi neměli náladu na to, aby pamětnicky zavzpomínali, jak nadějně vše vyhlíželo tehdy na jaře dvaatřicátého roku, kdy Eichmann v linecké pivnici Märzenkeller převzal od Kaltenbunnera přihlášku do nacistické strany i formací SS – a obojí bez zaváhání podepsal. Uplynulo o té doby jen třináct let, ale podobalo se to nekonečnu.
BARTH – ECKMANN – HENNINGER – KLEMENT
Nechť je, prosím, autorovi dovoleno vyjádřit pohrdání. Před polovinou května 1945 už Adolf Eichmann odhodil všechny zábrany a projevil se jako odpudivý zbabělec. Muž, který až donedávna s pohrdavým výrazem v obličeji nepočítal oběti svého konání na jednotlivce, stovky či tisíce, ale rovnou na přeplněné vlakové soupravy, se začal chovat jako prchající krysa. Rozhodl se prostě za každou cenu podělit sám sebe tím, co mnoha jiným odmítal: právem na život. Utíkal před odpovědností, prchal před svým vlastním stínem. A ani to neuměl otevřenými slovy přiznat. Ve svých v Argentině sepsaných vzpomínkách popsal svůj útěk věru podivným vyjádřením: „Zmizel jsem do té míry, že jsem všem nevykládal, kdo jsem.“ Věta je to kluzká jak špinavým bahnem obalený kámen. Zmíněné Eichmannovo zmizení probíhalo postupnými kroky. Aby se v nadcházejících nejistých časech necítil tak sám, ponechal
98
Půjdu do pekla_tisk.indd 98
31. 7. 2015 9:26:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211325