„Důkazy?“ Ukázal k oknu: „Ten důkaz je zřejmě tam. Ale vy ten důkaz nepotřebujete. Vy mi věříte. Vy cítíte, že mluvím pravdu.“ Poznal to na mně. To mě štvalo ještě víc. „Proč si myslíte, že vám věřím?“ Četl mé myšlenky. „Vidím to na vás,“ skoro doslova citoval, co jsem si myslel. „Nemám pravdu?“ Nemínil jsem to přiznat. „Ne, nemáte.“ I když jsem už dávno měl nějaké zlé tušení, zničehonic jsem se mu začal svěřovat. „Neopouštěla mě ani na chvíli nepříjemná předtucha. Od okamžiku, kdy jsme se sem se ženou nastěhovali.“ Měl z toho radost. Jako meteorolog, když jeho předpověď vyjde. „Tak vidíte! Podvědomě jste cítil, že tu něco není v pořádku, že?“ Ano, podvědomě jsem cítil, že všechno je příliš krásné, že taková pohoda nemůže dlouho trvat. Že něco musí přijít. Nějaká pohroma… Ale to, co jsem se teď dozvěděl, bylo až příliš kruté. 2 Zaútočil jsem. „Ne, nemáte pravdu!“ vykřikl jsem. Pak jsem trochu zacouval. „Nemůžu tomu uvěřit. Že by rodiče mé ženy…,“ a pevně jsem prohlásil: „Ne, nemůžu a nechci.“ „Myslíte, že o tom nevěděla ani vaše paní?“ „Zdena? Samozřejmě, že o tom neměla ani tušení.“ Schulz se zatvářil pochybovačně. „A kdyby jí to někdo řekl, nevěřila by tomu,“ zdůraznil jsem a tiše dodal: „Stejně jako tomu nevěřím já…“ Rozhostilo se hluboké ticho. Rušil ho jen hlas cvrčků. Mlčení přerušil Schulz. „Víte, že já jsem už byl ve stejné situaci?“ Slušelo se o to projevit zájem. „Vy? Jak to?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211289
„Vždyť jsem Němec. Rozumíte?“ Předpokládal jsem, že rozumím, jak to myslí. „Ale to je něco jiného. Teď se na to díváme jinak, dnes pojem kolektivní vina…“ „Nemluvím o žádné kolektivní vině, ale o pocitu, jaký jsem měl, když jsem se dozvěděl, že jeden z mých strýců byl esesák. A jeho syn, totiž můj vzdálený bratranec, je dodnes velmi činný v sudetoněmecké straně. V životě jsme spolu nepromluvili slovo. Ale věřte mi, není mi dobře, když si na něj vzpomenu. Víte, že jsem sem ani jednou za celá ta léta nepřijel? Víte proč?“ „Úplně vás chápu,“ naznačil jsem mu, že to tuším. „Podívejte se, Leu jsem znal odjakživa. Weissovi a my, naše rodiny se přátelily. Až do začátku války si každý týden Lein otec a můj táta, oba vášniví šachisti, dali partičku. A víte, kdy jsem se vlastně do Ley zamiloval? Když jsem Leu viděl hrát na housle za doprovodu slečny Kratinové. K té profesorce hudby jsem chodil do klavíru. A za ní taky chodil můj strýc. Doufal jsem, že si ji vezme. Věřil jsem, že bych tak mohl být jaksi blíž Lei. Já jsem ji totiž skoro každý den vyhlížel za rohem a pak jsem jí vyrazil naproti…“ „Tak tohle já znám,“ vzpomněl jsem si. „Taky jsem to tak dělal…“ „Vidíte, a říkal jste, že nevíte, co to je klukovská láska…“ „Už jsem na to zapomněl. Mimoto se to odehrálo ještě před pubertou. Někdy v druhé třídě. Bylo mi sedm.“ „Kdepak, nezapomněl jste. Člověk na to nezapomene, jako… no, jako… na matčin úsměv. Připadám vám moc sentimentální? Ale o Němcích se přece říká, že jsou sentimentální. K téhle německé vlastnosti se klidně hlásím… Jako matčin úsměv… A Lea, když jsem ji pozdravil, mi opravdu odpovídala takovým nádherným úsměvem. Pokaždé jsem se pak cítil šťastný. A už jsem se těšil na zítřek, že ji zase potkám. A najednou se všechno změnilo…“ „Vůbec nepijete…“ všiml jsem si. „Nechtěl byste…“ Nevěnoval mé nabídce pozornost. Ponořil se do vzpomínek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211289
„Najednou jsem patřil k vyvolené rase. Vůbec jsem se necítil, že bychom byli něco víc než Weissovi nebo než spolužák Tůma. Ten si na mě jednou počkal za rohem, podrazil mi nohy a hrozně mě skopal. A já jsem se nebránil. Bylo to strašně ponižující. To vědomí, že mě mlátí, protože ví, že ho neudám, že mu nic neudělám, přestože bych mohl.“ „Ale proč zrovna vás?“ „Protože si na opravdové grázly netroufl. Mstil se mně za to, že on sám podlézal náckům. Tak to už v životě chodí: nakládačky dostávají ti, kteří za nic nemůžou. Ale to všechno nebylo nic ve srovnání s tím, jak mě bolelo, že se na mě Lea už neusmívala a jen rychle přikývla a pospíchala pryč. Rozhodl jsem se, že ji zachráním.“ „Tady v městečku? Kde každý zná každého?“ „Nezapomeňte, že mi tehdy bylo dvanáct… Ale kdo ví, možná, že by se mi to i podařilo. V našem domě jsem prozkoumal sklep i půdu a rozhodl jsem se, že tam Leu schovám. Dokonce jsem tam začal snášet konzervy a suchary. A jednou jsem ji na ulici zastavil a vyložil jsem jí svůj plán. Vyslechla mě. Se skloněnou hlavou. Pak mi řekla, že děkuje, ale že to nepůjde a že jsem moc hodný. A odkráčela. Když jsem ji příště uviděl, měla podle předpisu žlutou hvězdu vlevo na hrudi, tadyhle… a šla vedle chodníku. Minula mě bez pozdravu s nízko skloněnou hlavou. To mě tehdy tak zasáhlo, že jsem dostal horečky. Když jsem se uzdravil, Lea s otcem, matkou a dvěma staršími sestrami byli pryč. Přísahal jsem si, že budu čekat…“ „A dočkal jste se jí…“ „Ano. Hned po válce. Jenže když jsem ji toho srpnového večera uviděl, nevěděl jsem, co mám dělat… Zůstal jsem ve svém úkrytu až do půlnoci. Pořád jsem si vymýšlel, pod jakou záminkou bych za ní mohl jít. A najednou se objevil Kubásek s lopatou a krumpáčem. Kopal dlouho. Pak zmizel zpátky v domě. Objevil se s Ankou. Táhli velký pytel. Žuchli s ním do jámy. Hned tehdy mě polila hrůza…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211289