Když projížděli ulicemi, žena nasadila přátelský výraz, Frentisovi však neušlo pohrdání, s jakým si prohlížela chrámy. Já je za jejich bludy lituji, pomyslel si. Ona je ale kvůli tomu nenávidí. Pronajali si pokoje v hostinci na severní straně náměstí. Byly dražší než ostatní, ale zároveň podstatně pohodlnější. Tentokrát ho večer nevyužila: řekla mu, ať si pořádně odpočine, vzala vak a šla do svého pokoje. Až do tmy ležel v obrovské posteli. Ani v měkkých polštářích, kterými byl obklopen, nedokázal usnout. Dnes mě přinutí zabít. O několik hodin později ho sevřela síla její vůle. Šel do jejího pokoje. Od hlavy až k patě byla oděná v černém hedvábí a vlasy měla pevně stažené do drdolu. Na obě předloktí si připevnila dýku a na záda krátký meč. Kývla ke zbraním rozloženým na posteli vedle hedvábné košile a kalhot, černých jako její oděv. „Žádné chyby, lásko,“ upozornila ho, když si černila obličej uhlím. „Jen těžko ještě někdy potkáš někoho krutějšího a nebezpečnějšího, než je náš dnešní cíl. Další nostalgii si nemůžu dovolit.“ Pouto ho sevřelo tak krutě, že se to jen stěží dalo snést. Měla nad ním naprostou moc, nemohl váhat, a dokonce ani myslet. Stačí jí pomyšlení a on bude jednat. Stal se její loutkou. Šla k oknu, otevřela okenice a vyšplhala na střechu. Zastavila se, rozhlédla se po ulici pod sebou a pak se rozběhla po taškách a skočila na protější střechu. Běžel za ní přes město, skákali ze střechy na střechu, ze zdi na zeď. Za tu obratnost by ji musel chtě nechtě obdivovat, kdyby však byl v tu chvíli něčeho podobného schopen. Vedla ho na sever, pryč od uliček v okolí hlavního náměstí směrem k širším bulvárům v blízkosti přístavu. Zastavila se na vrcholu jedné zdi, která skýtala dobrý výhled na náměstí, kde stál malý chrám obklopený stromy. Sloupy po obvodu čtvercového chrámu podpíraly pyramidovou střechu s plochým vrcholem, na němž se tyčila socha ženy. Její tvář byla skryta pod mramorovou kapucí. Na rozdíl od ostatních chrámů, které Frentis viděl, zde u vstupu stáli dva strážní s kopími. Dveře byly zavřené, ale zevnitř jimi prosvítala záře ohně. Žena se zvedla, rozběhla se po zdi a přeskočila k nejbližšímu stromu. Zachytila se větve a vyhoupla se na ni, aniž by ze stromu spadl jediný lístek. Díval se, jak ručkuje po větvi. Nakonec seskočila na střechu chrámu. Nebýt svazujícího pouta, zaváhal by, zda vůbec něco ◆ 98 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211221
podobného dokáže, a to i přes léta výcviku strávená v jámě. Ona mu však nenechala prostor pro pochybnosti, a tak ji bez námitek následoval. Rozběhl se, skočil, zachytil se větve a doručkoval na střechu, jako kdyby to dělal už tisíckrát předtím. Vedla ho do zadní části chrámu, okolo sochy. Dokonce ani z bezprostřední blízkosti neviděl pod kapucí nic než stín. Žena vyhlédla přes okraj střechy, vytáhla z pochvy na předloktí dýku, pak skočila dolů a ve vzduchu se otočila. Následovalo tiché zadunění, jak dopadla na nohy. Když se Frentis podíval dolů, spatřil, jak stojí rozkročená nad tělem třetího strážce a zasouvá dýku do pochvy. Seskočil vedle ní a ona zkusila otevřít zadní dveře. Tiše se pohnuly na namazaných pantech. Neušlo mu její zaváhání. Tohle nečekala. Interiér chrámu byl prostý, holé stěny nezdobily mozaiky ani řezby. V rohu stála úzká postel a vedle na stole leželo pero, inkoust a několik listů pergamenu. Ze všeho nejvýraznější byl velký oheň planoucí uprostřed místnosti. V mramorové míse hořela hromádka uhlí a dým unikal otvory ve stropě. Zády k nim, otočen k ohni, seděl v křesle nějaký muž. Frentis viděl jen temeno jeho prošedivělé hlavy a ruce na područkách, věkem svraštělé a skvrnité. Žena s rachotem rozrazila dveře dokořán a vešla do chrámu. Ruka na područce sebou škubla, muž však nevstal. „Chrám Bezejmenného proroka,“ pronesla žena volarsky. Postavila se před muže a s pozvednutým obočím na něj pohlédla. Frentise nechala stát na místě s dýkou v ruce, připraveného bodnout skrz opěradlo, jakmile mu k tomu dá pokyn. „Tak tady teď trávíš své dny?“ Z křesla se ozval nějaký tichý zvuk, což mohl být smích. Muž měl slabý hlas a mluvil bez přízvuku. „Odpusť starci trochu domýšlivosti.“ Šedivá hlava se pohnula, jak si ji muž prohlížel. „Pořád používáš stejnou schránku, jak vidím.“ „Zato tys tu svoji nechal sejít.“ S očividným znechucením přejížděla po starci pohledem. „Jak lépe bych se mohl ochránit před těmi Spojencovými patolízalskými psy? Proč by se obtěžovali s tělem muže, který bez opory neujde ani deset stop?“ „To je pravda.“ Rozhlížela se po prostém vnitřku chrámu. „Čekala bych, že ti císař na stáří poskytne trochu lepší ubytování. Když uvážíme, kolik jsi toho vykonal pro jeho předka.“ ◆ 99 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211221
„Vždyť on mi nabízel štědré odměny, nádherné domy, sloužící a sluš nou penzi. Já ale žádal jen tohle. Lidé sem přicházejí pro moudrost služebníka Bezejmenného proroka a za pár měďáků odcházejí šťastní. To je příhodná zábava pro osamělého starce.“ Žena nakrčila rty. „Mám to brát tak, že jsi s věkem změkl? Nezapomeň, co jsem viděla, co jsme spolu udělali.“ „Byli jsme k tomu přinuceni.“ „Nevzpomínám si, že by ses nějak zdráhal.“ „Zdráhal? Opravdu jsem se zdráhal, když přišel čas tě opustit. A ještě víc, když se armáda tvého otce brodila tím močálem. Změnil jsem se, nestál jsem o nic víc než o klidný život, jenže císař mě požádal o pomoc, požádal. Nerozkazoval, nevyhrožoval, nenutil mě mučením. Jen mě požádal. Tehdy jsem naposledy použil svůj dar.“ Žena si ho chvíli mlčky prohlížela. „Proč bylo odemčeno?“ „Nechávám odemčeno už dvacet let. Na přítomnosti strážných trval císař, ne já. Upřímně řečeno, čekal jsem tě i tvého mladého přítele dřív, ale mé jasnovidecké schopnosti už nejsou takové, jaké bývaly. Tak už to s ukradenými dary chodí, nemyslíš? S věkem jejich síla slábne.“ Žena sevřela dýku ještě pevněji. Frentis si všiml, že než ze sebe dostala poslední otázku, zaváhala. „Proč jsi… mě opustil?“ „Ty víš proč. Byla jsi krutá a zlá a krásná, ale Spojenec z tebe udělal zrůdu. Zlomilo mi to srdce.“ „Ty nevíš, co ze mě Spojenec udělal, Reveku. Už brzy to ale zjistíš.“ Žena svou vůlí přinutila Frentise k pohybu. Vrhl se kupředu a napřáhl ruku s dýkou. Stařec vyskočil na nohy rychlostí zcela neúměrnou svému věku, zvedl ruce, roztáhl prsty a otočil se. Frentis spatřil jeho tvář poznamenanou věkem, ale také obrovským smutkem. Stařec křečovitě sevřel prsty a z rukou mu vyšlehly plameny. Tohle však nebyl klam, jaký před lety vyčaroval Jednooký. Nával horka Frentisovi prozradil, že muži z rukou sálá skutečný oheň. Zvedl obě planoucí pěsti a namířil je proti útočícímu Frentisovi. Žena ke starci bleskově přiskočila, obtočila mu paži okolo krku a prořízla mu hrdlo. Do okolí se rozstříkla rudá krev. Muž se zapotácel, oheň pohasl a on se nezraněnýma rukama chytil za krk. ◆ 100 ◆
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211221