radostným účinkům, ve výsledku zažívali ústup svých nejtemnějších nálad. Ovšem celkově byly účinky drogy nepředvídatelné: některé příznaky slábly, ale jiné sílily, a pozitivní výsledky byly často krátkodobé. Hašiš byl příliš silná látka a šílenství příliš nevyzpytatelné, než aby se dospělo ke spolehlivým procedurám. Moreau však měl pro využití hašiše v psychiatrii radikálnější návrh, který se nazaměřoval na pacienty, nýbrž na lékaře. Prohlašoval, že jeho největší výhodou je skutečnost, že umožňuje psychiatrům přímý přístup do abnormálních stavů mysli, které se celý svůj profesní život snaží léčit. „Vidíme pouze na povrch věcí,“ konstatoval, „můžeme si být jisti, že dokážeme chápat tyto nemocné lidi, když nám sdělují svoje pocity? … K pochopení běžné deprese je nutné ji zažít; abychom porozuměli šílencovu blouznění, musíme sami blouznit, ovšem s tím, že si nepřestaneme své šílenství uvědomovat.“ Osobní zkušenost, bez níž by se účinky hašiše nedaly pochopit, by tedy uměla zmapovat do té doby nedostupné krajiny šílenství. Byl to smělý návrh a v psychiatrickém oboru, kde mnozí byli stejně chtiví podpořit svá vědecká tvrzení praktickými a hmotnými důkazy, si našel své příznivce. Jeho kolega v nemocnici Salpetrier, Charles Lasegue, nápad přivítal jako „smělý a nový, jdoucí za běžný rámec současných publikací. Moreau se vydává neznámou cestou, a ačkoliv si jeho tvrzení někdy skoro protiřečí, nemělo by se zapomínat, že to mají společné se všemi texty, jež obsahují původní nápady“. Jeho volání po tom, aby si drogu vyzkoušeli sami na sobě, vyslyšeli lékaři a psychiatři i z tak vzdálených zemí, jako je Itálie, kde průkopník laboratorní medicíny Giovanni Polli zveřejnil zprávy o svých vlastních zážitcích pod vlivem koňských dávek hašiše a doporučil ho pro paliativní péči jako „nejméně škodlivé a nejspolehlivější sedativum“. Andrea Verga, ředitel milánské nemocnice, Polliho pokusy sledoval a srovnával je s Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211217
Moreauovými závěry; Carlo Erba, podnikatel v oboru léčiv, se jako první pokusil izolovat aktivní složku rostliny a fyziolog Filippo Lusanna líčil, jak si vzal hašiš se svojí ženou, která měla cattivo viaggio – jak bychom řekli dnes, špatný trip. Jak ale devatenácté století pokročilo, Moreauův projekt pohltily významnější psychiatrické trendy. Nastupující vlna pozitivismu a stále větší soustředění vědy na objektivně pozorovatelná data ho odsunuly na okraj psychologické teorie. Benedict Augustin Morel byl ve svém pojednání o degeneraci, vydaném o deset let později, příliš opatrný, než aby se sklonil před Moreauovou vynikající znalostí hašiše, ale výsledky jeho teorií naznačovaly, že se jedná o jed, který s sebou nese riziko přenosu vrozené ochablosti ducha a dokonce kretenismu na následující generace. Hašiš se běžně začal spojovat s opiem jako orientálním zlozvykem a označovat za návykovou látku stejného druhu. Přesto se spolu s výzkumy oxidu dusného Humphryho Davyho zapsala Moreauova práce do historie jako průkopnický exkurz do psychofarmakologie a koncem století došlo k návratu podobných myšlenek, zejména s nástupem psychoanalýzy. Stejně jako Moreau, také Sigmund Freud na sobě zkoušel psychotropní drogy a pokoušel se dát jejich subjektivním mentálním účinkům vědeckou formu; a jeho přesvědčení, že všichni psychoanalytici by sami měli podstoupit analýzu, bylo projevem stejné hnací síly, která vedla Moreaua k povzbuzování lékařů, aby sami experimentovali s hašišem. Mimo psychiatrický svět měl ovšem Moreauův projekt konkrétnější výsledky. Stejně jako před ním Davyho, i jeho zajímaly účinky hašiše nejen na nemocné a jejich léčitele, ale také na výjimečné osobnosti: umělce, básníky, geniální jedince. Společně s přítelem a hašišovým nadšencem, lékařem Louisem Aubert-Rochem začal rozvíjet zájem o exotickou drogu, jež se již šířila pařížským literárním a uměleckým polosvětem. Roku 1845 napsal umělec a lev salónů Fernand Broissard Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211217
tajemný vzkaz básníkovi Theophilu Gautierovi, ve kterém ho zval na soukromé setkání v přepychově zařízených místnostech nejvyššího patra hotelu Pimodan. „Budeme brát hašiš,“ oznamoval, „pod vedením Moreaua a Aubert-Rocheho … dostavte se nejpozději mezi pátou a šestou. Bude se podávat lehká večeře, po níž přijdou halucinace.“ Taková salonní setkání se stala typickou drogovou scénou devatenáctého století a tradiční intrikou podzemní kultury podkopala přízrak orientálního Řádu asasínů tím, že sama sebe nazvala Club des Hashishins (Klub hašišínů).
Klub hašišínů vešel do veřejného povědomí díky Theophilu Gautierovi, jehož popis večírku v redakci renomovaného literárního časopisu Revue des Deux Mondes z roku 1846 zůstává dodnes mezi zprávami o drogových dýcháncích klasikou, byť mazaně zbeletrizovanou do rádoby gotického stylu: jak o mnoho let později Gautier přiznal, „módní bylo být bledý až zelenkavý; vypadat, jako že vás sužuje bolavá duše a žal; mluvit smutně a básnicky o smrti“. Píše z perspektivy rozechvělého novice, který se plahočí mlhavým zimním večerem k „větrem ošlehanému, pozlacenému názvu starého hotýlku, místa schůzky zasvěcených“. Zaklepe vyřezávaným klepátkem, vrznou zrezavělé panty dveří a starý sluha ukáže kostnatým prstem nahoru po schodech. První postavou, kterou potká, je tajemný ceremoniář „Doktor X“, který lžící nabere sousto zelené pasty a podá ji novicovi na zdobeném japonském talířku, což má představovat náhražku asasínského přijímacího ceremoniálu: „Toto vám bude odečteno z vašeho kousku ráje.“ (Jiná svědectví hovoří o klubu jakoby stylizovaném po vzoru Řádu asasínů, s novici, zasvěcenými a šejkem nebo princem asasínů, podle všeho panem Moreauem De Tours; také existuje Gautierova skica Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211217