k hranici. Tatínek byl pořád neklidnější a jeho výraz zoufalejší. Mamka byla bledá a stále častěji se kousala do rtů, nestěžovala si ale a šlapala. Máje náhle při cestě z kopečka podjely nohy a kecla si do rozmočeného bláta. Sklouzla se po bahnitém svahu jako po skluzavce, pod ním narazila do ležícího kmene. Vyjeveně si otřela zablácenou rukou tvář. Táta byl hned u ní. „Bolí tě něco, miláčku? Jsi v pořádku?“ Naštěstí se jí ale nic nestalo, jen si narazila zadek a natrhla kalhoty. Míjeli vyvrácené pařezy, pahýly stromů bez listí a mrtvé šedé kmeny. Pršelo a pršelo, lesem se valila bahnitá voda. Minuli zbytky rozvráceného mlýna, po kolena se brodili strání porostlou lupinou. Cestu ozařovala jen lampička připomínající mihotavou bludičku. Šváp sám ji nepotřeboval, nesl ji kvůli nim, osvětlovala cestu bezprostředně za ním. I tak šli skoro potmě. Kolem uší jim fičel vichr. Drželi se teď blízko u sebe, šlapali husím pochodem, vzdáleni jeden od druhého jen na délku paže. Proud ledové vody z nebe ještě zesílil. Zablesklo se a zahřměly hromy. Přihnal se bodavý vichr, který lepil mokré oblečení ke kůži a roztřásal je zimou. Maminka se držela, ale bylo vidět, že to už dlouho nevydrží. Mája si nebyla jistá, jestli to vydrží sama. Strašně ji bolely nohy, začala natahovat. Šváp počkal na otce a něco mu křičel do ucha. Mája se snažila zaslechnout, o čem mluví, byla jen dva kroky od nich, ale ve skučení větru a skřípění větví neslyšela ani slovo. Potom se táta naklonil k mámě a také s ní mluvil. Když kývla, vydali se opět na cestu. Procházeli údolím, které se postupně šplhalo vzhůru. Okolní svět se ztrácel ve tmě, oslnivé biče blesků šlehaly po všem živém i neživém. Když procházeli po hraně strže, tiskli se zády ke skále. Jediné uklouznutí stačilo, aby se zřítili do bublající hlubiny. Táta křečovitě přidržoval jednou rukou maminku a druhou Máju. Slyšela, jak Švápa v tu chvíli proklínal, se štěstím ale úzké místo překonali. Jestli to bylo možné, tak liják ještě zesílil. Mája už jen mechanicky kladla nohu před nohu, vyžadovalo to od ní stále větší úsilí. Jejich průvodce ale gestikuloval, ať ho následují, v jeho pohybech byla naléhavost, a tak zatnuli zuby a vydali poslední síly. Minuli rozbahněnou prohlubeň, Máje se zdálo, že světlo lucerny na okamžik dopadlo na nějaký bahnem ušmudlaný, zmuchlaný a promočený papír. Chtěla ho prozkoumat blíž, ale z šera lesa se náhle vylouply zdi porostlé mechem. Mdlé světlo Švápovy svítilny prozrazovalo, že se [ 101 ]
Rencin_Veznena_vnitrek.indd 101
9.10.2015, 8:13:31 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211147
kolem nich nachází i další ruiny. Zemi pokrývala vrstva jehličí, troskami domů kolem nich prorůstaly vysoké stromy. „Tudy!“ ukazoval Šváp a vedl je do černého obdélníku v kamenné stěně. Vpadli do temného prostoru. Napůl jeskyně, s děravou střechou, napůl rozpadlé stavení. Alespoň pro tuto chvíli unikli dešti. Šváp rozepnul batoh a vybalil z igelitu kostku tuhého podpalovače PePo a několik suchých větví napuštěných olejem. Během chvilky rozdělal ohníček, který uprostřed strašné noci vypadal jako zázrak. „Tady si odpočineme,“ řekl a opřel se o zeď. „Počkáme, než se přežene vichřice.“ Maminka byla bílá jak stěna, pod očima měla kruhy vyčerpání. Tatínek ji podpíral, byl mokrý od hlavy až k patě a Mája byla tak unavená, že se jí klížily oči. „Jak daleko ještě?“ zeptal se táta. „Už jsme blízko. Dost blízko. Musíte si ale odpočinout, v tomhle stavu to nezvládnete.“ Táta nesouhlasně zaťal zuby, když se ale podíval na maminku a Máju, nakonec kývl. „Musíme si odpočinout.“ Kdyby mohl, nejradši by to celé vrátil… nejradši by neemigroval, uvědomila si Mája. Má o nás strach, o maminku a o mě. Je z toho úplně nešťastný… Rozhodla se pro tuto chvíli tátovi odpustit – došla k němu a objala ho. „Na, vemte si.“ Šváp podával mámě plecháč s kouřící tekutinou, kterou rozlil ze stříbrné termosky. „Napijte se. Vzal jsem s sebou něco na zahřátí. Nebojte se, není v tom alkohol,“ dodal, když viděl, že váhá. Do druhého hrnku nalil tátovi. Když maminka dopila, nalil hrnek i Máje. „Chceš trochu?“ Vzala nápoj do ruky a přičichla k němu. Hřál ji do dlaní, ale nepříjemně páchl. „Co to je?“ „Bylinky, posílí tě.“ Napila se jen trochu. Nápoj byl horký a hořký i sladký zároveň. „Já to nechci,“ slyšela se říkat. „Nemám to ráda…“ „Jak myslíš,“ řekl Šváp a podal její hrnek tátovi, který jej dopil. Staral se teď hlavně o maminku, která byla pořád zkřehlá, a Máji si moc nevšímal. [ 102 ]
Rencin_Veznena_vnitrek.indd 102
9.10.2015, 8:13:31 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211147
Natahovala k ohni zkřehlé ruce, užívala si jeho teplo, které se jí rozlévalo po kůži, nasávala ho jako životadárnou mízu. Začala na ni padat ospalost. Plameny jí tančily před očima v divokých barvách, žlutá a červená se měnila v modrou a zelenou, prokvétala mezi nimi růžová a fialová. Uviděla ty plamínky, jak se rozběhly z ohniště a začaly poskakovat po jejím batůžku a po rozbitém, shnilém nábytku, jehož zbytky se krčily po stranách místnosti. Vlastně si jich dřív nevšimla. Klouzala očima po rozlehlém stavení, kde bylo stále více světla, a viděla cáry hadrů, které dosud visely ze stropu, a kamenné zdi, z nichž opadala všechna omítka, po stropě lezli červi, bezoké stonožky se potkávaly a vrážely do sebe a padaly dolů na zem, dopady jejich těl všude kolem pleskaly jako bubnování kapek. V pravé zdi byl černý otvor, který prozrazoval, že tu kdysi bylo okno, proudil jím dovnitř chladný vzduch, na jehož vlnách se dovnitř snášely oharky hořících novinových duchů, které za sebou na sítnici zanechávaly dlouhou žlutou čáru. Pak se za oknem zablesklo a krajina strnula jako fotografie. Mája uviděla nápis. Někdo ho kdysi vysekal do kamenné tabule před polorozpadlým domem, který stál hned naproti tomu jejich. Byl na něm obtížně čitelný text psaný švabachem, písmena dávala smysl, který si ale v této chvíli s ničím nespojila. Bylo tam K, potom r, potom á… Králova Huť, ozývalo se jí v hlavě. Králova Huť. To slovo hučelo jako rozžhavená pec. Hučelo jako samo peklo. Mája sebou trhla, uvědomila si, že zírá do stropu a vidí, jak se kolem ní odehrávají bláznivé příběhy. Třeba teď, když hleděla ke dveřím, viděla, že maminka s tatínkem oba leží u toho ohníčku a omámeně spí. A pan Šváp jim něco kutil u nohou, ovazoval je tatínkovi provazem, teď toho ale nechal, provlékl provaz okem u stropu a náhle pořádně zabral. Tátovy nohy se začaly legračně zvedat, asi jako rameno jeřábu, až dostoupily horní úvrati a on na chvíli visel s hlavou opřenou na bok, vypadal jako polámaný klaun, ale to už ho Šváp zvedl ještě výš, až pod strop, a potom provaz zajistil za železnou skobu. Tatínek se malátně ohnal rukama, měl však stále zavřené oči a akorát se tak rozhoupal. Šváp si ho nevšímal a provedl to samé s maminkou, kterou pověsil asi půldruhého metru od tatínka. Rodiče tak vedle sebe viseli jako šišky, jako slepice, s nohama sevřenýma v kovových kleštích linky masokombinátu. [ 103 ]
Rencin_Veznena_vnitrek.indd 103
9.10.2015, 8:13:31 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211147