rozbalila. „Tak jo,“ řekla, nebo si spíš povzdechla. „No nic. Tady píšou něco, co by tě mohlo zajímat. Četla jsem to v autobuse.“ A taky že ten článek Pru zajímal. Týkal se dohry vykolejení cirkusového vlaku poblíž Grand Pass v Oregonu. Podle zprávy se podařilo úspěšně a poměrně snadno odchytit několik opic a lvů, ale celá skupina vzácných tanukiů uprchla do hor a zmizela.
Fannannanská rokle je plná prostoru a mlh a závratné prázdnoty, je to otevřená rána v zeleném větru, krypta, v níž si tygři schovávají paví kosti a kde se vrší stíny pradávných slonů. Jediné lano spíná oba břehy propasti jako nitka slin táhnoucí se mezi rty líbajících se božstev. Po laně balancují dvě ženy, jedna z nich ve vozíku, jako dva mravenečci pachtící se po slámce, jejíž jeden konec hoří a druhý je ponořený do medu. Pro Lisu Ko, na rozdíl od jejího snoubence, znamenalo zdolání lana vždycky vzrušující zážitek. Koneckonců byla cirkusačka, a i když sama po laně nechodila, důvěrně znala oflitrovaný svět těch, kteří vyznávali krédo Karla Wallendy: „Život se odehrává na laně, to ostatní je jenom čekání.“ Dolů se nedívala, ani Wallenda by se nedíval, ale ona to nepotřebovala. Ta výška, ta propast, ten závistivý tep gravitace, opovážlivá odvaha celého toho výkonu, to byly věci zřejmé samy o sobě, a v těch vratkých výšinách a ranním éteru cítila delirium zrádné svobody, neznámé rackům i sokolům, které přece chrání křídla a instinkty. V polovině cesty se k nim snesl ptáček, ani sokol, ani racek, a vytrhnul Lise Ko z hlavy dlouhý černý vlas. Lisa se moudře ani nezachvěla, ani nevykřikla, a počkala s tím, až se dostanou na bambusovou plošinu na druhé straně. Provazochodkyně zase s největší opatrností zaparkovala svůj vzdušný taxík a ani se nezmínila o svém pocitu, že se ten vlas v kukaččím zobáku proměnil v planoucí nudli.
/103
Robbins_Vila_Inkognito_V2_2015_vnitrek.indd 103
5.10.2015, 11:17:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211146
Lan (nebo to snad byl Khap?) ji vpustil do vily Inkognito a uvedl ji do Stubblefieldovy pracovny. Obr s tygrem na hrudi tu seděl jen v kalhotách okopírovaných od Armaniho, popíjel šampaňské značky Roederer Cristal a četl Baudelaira. Jakmile ji spatřil, nuceně zakašlal, aby nebylo poznat, že zalapal po dechu, a své překvapení skryl pod sklopenými víčky. „Bonjour, maestro,“ řekla Lisa Ko. Žádné majonézové handgranáty, žádné létající bochníky. „Vaše malá chráněnka se vrátila.“ „To se pleteš, holčičko. To já jsem tu chráněnec. Jedinou věc, kterou jsem kdy já naučil tebe, už spolu provozovat nemůžeme, protože jsi v podstatě vdaná žena.“ Rozesmála se. „Ty si nedáš říct. A ta falešná skromnost ti nesedí. Stejně jako nezdvořilost. Tady máš svou mluvící sochu, Pygmalione, tak bys měl vstát a políbit jí ruku.“ Stubblefield pomalu vstal. „Proboha, to snad ne. Co tady děláš tak brzo? Tipuju si, že ti američtí puritáni tě deportovali za vzbuzování chlípného zájmu široké veřejnosti. Ještě že ti, tupci jedni, neviděli do hlavy.“ Vzal ji za ruku, jako by ji chtěl vroucně políbit, a pak ji k sobě přitáhl. Moc se nebránila. „Došlo jim, že jsi podvratný živel, co ohrožuje jejich milovaný zaběhaný životní styl?“ „Ne, a nesnaž se mi lichotit. Podvratný živel jsi ty. To, co já zdědila po předcích, nemůže ublížit mouše.“ Ještě chvilku se hádali, kdo z nich je radikálnější a kdo koho vlastně ovlivnil. Mít čtenář možnost je slyšet, jistě by si brzy povšiml, že ta žena, která se dohaduje se Stubblefieldem, mluví úplně jinak než ona žena, která hovořila s Bardo Boppie-Bip. Byla to táž Madame Ko? Ale ano. Ať už to souviselo s nějakou bizarní duševní nehodou, nebo šlo o záměrnou lest (taktický manévr směřující k zachování inkognita), jako čínská pradlena z devatenáctého století mluvila Lisa Ko pouze v Americe a ještě s některými cizinci. V Laosu se její lámaná angličtina vždy zázračně uzdravila a Lisa plynule přecházela k téměř neposkvrněné syntaxi, již ji Stubblefield naučil ještě předtím, než ji naučil… ty obscénnosti. (Když se to vezme kolem a kolem, těžko říct, jestli někdo může někoho jiného naučit excelovat v posteli. Spíš jde o to, v tom druhém jeho či její nadání ke kopulační dokonalosti probudit. Toto nadání není dopřáno každému, Lise však bezpochyby dopřáno bylo. Bylo /104
Robbins_Vila_Inkognito_V2_2015_vnitrek.indd 104
5.10.2015, 11:17:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211146
jí tak nevyhnutelně vlastní, jako je mangu vlastní skutečnost, že se v něm zráním bude shromažďovat sladký nektar. Naštěstí byla obdařena i jiným talentem a vlastnostmi, které zabránily tomu, aby její životní dráhu určovalo pouze libido). Tak tedy – ti dva se spolu pohotově a s gustem hádali a přitom setrvávali v těsném objetí. Ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Nakonec Lisa řekla: „Nepřijela jsem nadlouho. Musím se hned vrátit do cirkusu. Odskočila jsem si bez dovolení, abych vás s Dickiem varovala, že Derna zavřeli. Ovšem jak vidím, je to pro vás stará vesta.“ „Zas tak stará ne. Já se to dozvěděl včera. Goldwira, chlapce našeho, to dost vzalo.“ „A tebe ne?“ Pokrčil masitými rameny. Tygr taky pokrčil rameny. „Hele, je to, co to je. Omyly nejsou.“ „Ty mizero!“ vykřikla, ale úsměv potlačit nedokázala. „Takže co? Co budeš dělat?“ „Možná se vydám za radovánkami do Evropy. Pojedu do lázní. Nechám si udělat plastiku. Nechám si změnit pohlaví. Stanu se opravářem televizí. Mám falešný papíry a účet v Hongkongu.“ Pak ukázal na koberce, francouzský koloniální nábytek, hedvábné svitky, bronzová okimona z období Meidži, thajské a barmské dřevěné buddhy, japonské divadelní masky, necuke s pornografickými výjevy a police plné vzácných knih. „A kdybych udělal takovou menší výprodej, taky to hodí pár drobných.“ „Ano, cenností máš spoustu. Ale jak by se sem dostali kupci a jak by se s nimi dostali odsud? Už si nebudeš moci dovolit ten luxus odvážet to jednou za čas po pár kouscích, jako když jsi to vozil sem.“ „To možná ne, ale americká vláda je ještě pomalejší než želví zácpa – a ze želvy by ostatně dostala víc užitečných informací než z takových, jako je Dern Foley. Na vlastní pěst nás v La Vallée du Cirque asi nevypátrají. A že by někoho z místních někdy napadlo nás udat, o tom pochybuju.“ „Jistý si být nemůžeš. Co když po vás veřejně vyhlásí pátrání? Co když vypíšou odměnu? Pokud vím, tak v Phou Louangu zrovna teď nějaký americký pátrací tým hledá trosky jednoho letadla. To není ani padesát kilometrů odsud.“ /105
Robbins_Vila_Inkognito_V2_2015_vnitrek.indd 105
5.10.2015, 11:17:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211146