To se stává. Už jsem to zažil. Seděl jsem v pokoji a poslouchal, jak se táta kvůli něčemu vzteká. Nebo v internátní škole, když se kolem děly různé pitomosti. Nebo v noci na ulici, kde se blázni rvali o lepenkové krabice… Zažil jsem horší věci.
( 99 )
bunkr224.indd 99
9.9.2015 13:23:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211141
Neděle 12. února Dneska mám pocit, že je neděle. Nevím proč. Tady dole je každý den stejný. Nic se nemění. Ale dneska mi to kdovíproč připadá jiné. Vládne tady nedělní prázdnota. Kyselost po sobotním večeru. Pach zaschlých zvratků. Včera večer, když zhaslo světlo, Bird ještě asi hodinu hulákal, pak rámusil v kuchyni, šel na záchod, chvíli vydával příšerné zvuky a pak bylo ticho. Nemohl jsem spát. Seděl jsem ve tmě a poslouchal, jak Jenny spí. Vydávala ze sna takové směšné tiché zvuky – ka ka ka… nu nu… mnnnoo… Někdy k ránu jsem slyšel, jak se dveře otevírají, a pak nejisté šouravé kroky po chodbě. Někdo zaklepal. Pak jsem slyšel opilecké šeptání. Slova jsem nerozeznal, ale moc příjemně to neznělo. Po minutě jsem zaslechl Anjinu syčivou odpověď: „Jdi pryč.“ Mumlání. „Ne, NE! Dej mi POKOJ!“ Další mumlání, opilá nadávka, pak zase šouravé kroky, otevírání a zavírání dveří. Po zbytek dne se už nestalo nic. Vůbec nic.
( 100 )
bunkr224.indd 100
9.9.2015 13:23:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211141
Úterý 14. února Nějakou dobu jsem nepsal. Vlastně to nemělo žádný důvod. Potřeboval jsem si pár věcí promyslet. Vyprázdnit si mozek. Trochu si všechno utřídit. Chtěl jsem být sám. O moc jste nepřišli. Pití a drogy jsou pryč. Cigarety vykouřené. Mejdan skončil a všichni za to platíme. Fred už zase celý den vyje a sténá a Anja s Birdem mají kocovinu a jsou podráždění. Všude je nepořádek. Nikdo neuklízí. Záchod smrdí. Na střídání povinností všichni zapomněli. Každému je už všechno jedno. Večerní porady se nekonají. Nemluvíme o útěku. Nemluvíme o ničem. Sledoval jsem hodiny. Seděl jsem u jídelního stolu, ruce opřené na kolenou, pozoroval jsem vteřinovou ručičku a poklepával prstem ve stejném rytmu. Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest… Klepu pořád dál, chvíli koukám na hodiny, chvíli ne, ale pořád klepu, klepu, v duchu počítám… raz, dva, tři, čtyři, pět, šest… až to trefím. Člověk musí počítat dost pomalu a ke každé vteřině přidat slovo tisíc. Raz, tisíc… dva, tisíc… tři, tisíc. Když to člověk trénuje dost dlouho, dokáže měřit čas celkem přesně. Uplynulých pár dní jsem počítal vteřiny a v duchu sledoval minuty a hodiny. A kontroloval jsem svůj čas s časem na hodinách. Takže vím, že ON nám mate i čas. Je to nenápadné. Zpomaluje ho nebo zrychluje úplně pozvolna. Například v pondělí jsem začal počítat čas ve dvě odpoledne. Když jsem se svým časem došel ke čtvrté odpolední, na hodinách bylo tři čtvrtě na čtyři. To ještě o nic nešlo. Mohl jsem se splést. Ale za tři hodiny, za tři moje hodiny, kdy mělo být tři čtvrtě na sedm, na hodinách bylo 17.55. A tak moc jsem se splést
( 101 )
bunkr224.indd 101
9.9.2015 13:23:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211141