4. Osvícenské ideály a jejich ambivalentní vyústění
Reformy „shora“; Habsburkové a moderní stát V roce 1970 natočil francouzský režisér François Truffaut podle vlastního scénáře pozoruhodný film L’enfant sauvage; titul můžeme nejspíše přeložit jako „Malý divoch“, jímž není nikdo jiný než divoký chlapec aveyronský, nalezený roku 1800 v jihofrancouzském departementu Aveyron ve věku přibližně dvanácti let; mezi vědci i v širší veřejnosti vyvolal jeho osud značnou pozornost, která brzy vyústila v otázku, zda moderní vyspělá medicína dokáže z „vlčího chlapce“ vychovat normálního člověka a občana. Hlavní postavou filmu je mladý lékař Jean Marc Gaspard Itard, jejž ztvárnil sám režisér, a to tak osobitě, „dobově“ procítěně a věrohodně, že se mu podařilo ukázat ideály osvícenství ve vší jejich velikosti, opravdovosti i naivnosti. Prostý děj přitom do značné míry kopíruje skutečnost. (Truffaut ostatně ve scénáři vychází z Itardových poznámek.) Osvícenskou filozofií a vírou ve vědu prodchnutý lékař se „francouzského Mauglího“ ujme a za nemalého přispění hospodyně se z něj pokouší „udělat člověka“. Posloužit chce nejenom medicíně, ale také malému Victorovi, jak chlapce pojmenuje. Člověka podle jeho názoru od zvířat odlišují dvě věci: řeč a schopnost empatie. Tu Victor prokáže, když se rozpláče poté, co pochopí, že hospodyně je smutná, neboť jí zemřel manžel. Pokud jde o řeč, jsou výsledky osvícensky pojaté převýchovy o poznání chudší. Victor se naučí vyslovovat pouze slova „lait“ (mléko) a „Oh, Dieu“ (ó Bože). Snaha povznést člověka prostřednictvím výchovy na „vyšší úroveň lidství“ je pro osvícenství příznačná. „Vlčím dítětem“ je svým způsobem každý, komu se nedostalo dobrodiní v podobě vzdělání. Světlo poznání, věřili francouzští osvícenci 18. století, odstraní předsudky a pověry a přivede lidstvo na vyšší vývojový stupeň. Conditio humana se pod nápo-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211100
rem vědomostí změní k nepoznání, člověk nedaleké budoucnosti odhodí zátěž tradic a přijme ideály vědění a svobody. Veřejnost se začíná zajímat o novinky ze světa vědy i filozofie, ve Francii i v dalších zemích se v hojném počtu objevují různé učené akademie, aristokratické i měšťanské salony, čtenářské spolky a společnosti zaměřené ke zvelebení hospodářství i sociální péče. Ulrich Im Hoff v knize Evropa a osvícenství vidí 18. století především jako období rozmachu volného sdružování, které vede k rozkvětu obecné zvídavosti a postupně mění strukturu společnosti, jež přestává uznávat staré autority. Osvícenství „zdola“ se šíří především ve Francii, zatímco Josef II. v Rakousku a Fridrich II. v Prusku hodlají pokrok „nadekretovat“. Osvícenskou panovnicí byla již Marie Terezie. Provedla řadu reforem, jimiž stabilizovala stát a zlepšila život poddaných, neboť chtěla být „dobrou matkou“ a „křesťanskou panovnicí“. Změny v právu a ve společnosti prosazovala postupně, snažila se, jak říká v dopise svému synovi a dědici trůnu Josefovi, „podnítit lidi dobrým slovem, aby splnili moji vůli, chtíc je spíš přesvědčit než nutit“.1 Josefa vzdělávala v duchu Montesquieuho učení, spatřujícího účel státu v blahobytu země a v zajištění štěstí občanů. Josef však, když se nejprve stal spoluvládcem a po matčině smrti roku 1780 absolutním rakouským monarchou, se vyznačoval nedostatkem trpělivosti a sklonem k ironii, což mu Marie Terezie vytrvale vyčítala. „Já za svoji osobu nemám ráda to, co se nazývá ironií,“ stěžuje si v narážce na syna v jednom soukromém dopise. „Nikdo se jí nepolepší, nýbrž spíše pohněvá, a já ji považuji za neslučitelnou s láskou k bližnímu.“2 Josefínské reformy přinesly celé monarchii obrovské změny. Císař zrušil nevolnictví, popustil otěže dosud pronásledovaným konfesím, zakládal nemocnice a sirotčince, zlepšil právní postavení Židů, výrazně zjednodušil a zmodernizoval právo a správu atd. Všechna jeho opatření se nesla v duchu osvícenských hesel užitečnosti, tolerance a produktivity. Josef II. hodlal „ze dne na den“ přeměnit svou říši v moderní, dobře fungující stát. Pokud někdo tuto horlivost nesdílel, snadno se dostal do potíží. V roce 1783 císař adresoval rakouskému úřednictvu memorandum, v němž zdůrazňuje, „že každý bez výjimky má mít takový
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211100
zájem o svou práci, že ji nepočítá na hodiny, dny a neohlíží se na čas, nýbrž musí napnout všechny své síly k tomu, aby svoji práci vykonával tak, jak se od něj očekává, tj. dokonale a podle povinností“.3 Užívat odpočinku, píše se v závěru, může úředník jedině tehdy, když si je jist splněním povinností… Asketický, o své pravdě přesvědčený Josef II. nakonec zemřel vyčerpáním. Mnozí poddaní však zůstávali k jeho převýchovným snahám nedůvěřiví a ostražití, tlak na výkon nebyl po chuti nejen úředníkům, zákazy „neužitečných“ procesí a poutí stejně jako rušení „neproduktivních“ náboženských svátků, řeholních řádů atd. vyvolávaly pobouření. Jako naprosto necitlivý, ne-li absurdní se jeví např. zákaz pohřbívání v rakvích, který Josef vydal proto, aby stát ušetřil dřevo. Z hlediska probouzejících se aspirací Slovanů, Maďarů a dalších menšin nevyznívala jednoznačně ani centralizace a germanizace státu, i když speciálně v českých zemích se císař těšil popularitě, která – jak dokazuje např. Babička B. Němcové – trvala ještě dlouho po jeho smrti. A pražská čtvrť Josefov, kde se dříve rozprostíralo ghetto, resp. Židovské město (Judenstadt) dodnes svým názvem připomíná monarchovy zásluhy o zrovnoprávnění Židů. Současně však Josef pro „neužitečnost“ potíral hebrejštinu a jidiš a Židy v celé monarchii přinutil, aby si „zvolili“ německá jména. Josef vůbec nechápal, proč tolik lidí jeho – dobrými úmysly vedené – reformy odmítá a chybu rozhodně nehledal u sebe. Nakonec, říká německý právní historik Hans Hattenhauer, „prožil útrapy mnoha lidumilů, z nichž se stávali despoti tím více, čím tvrdohlavěji se jejich poddaní bránili jakémukoli obšťastňování. Dílo, započaté ve znamení osvícenství, bylo završeno zřízením donucovacího aparátu, na jehož vrcholu byl císař, stále osamělejší. Filantropie se postupně proměňovala v pohrdání lidmi.“4 Josef II. nezdědil po matce srdečnou povahu a do dějin vstoupil jako rozporuplná, svým způsobem tragická postava. Jeden z nejvýznamnějších osvícenských politiků však svým reformátorským úsilím nenávratně změnil tvářnost „Mitteleuropy“; disciplinovaný josefinský duch rakouské státní správy, justice i armády dokázal udržovat celou podunajskou monarchii v poměrně dobré kondici až do vypuknutí první světové války.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211100