PO D
S A L IS B U R S K O U
V Ě ŽÍ
97
Během „návštěvních nedělí“ přijížděli rodiče, aby strávili den se svými syny, a v polovině případů se stávalo, že jeden nebo dva chlapci zůstali bez návštěvy, pravděpodobně proto, že jejich rodiče byli v zahraničí nebo onemocněli. I mně se to jednou přihodilo. Gallowayovi nás v tom případě brali velkým starým otevřeným autem z třicátých let s názvem Šedá husa a malým Morrisem osmičkou s názvem James na výlet s vlastními dětmi a udělali jsme si nádherný piknik u jezu. Když si na to dnes vzpomenu, dojímá mě téměř k slzám, jak laskavě se k nám Gallowayovi chovali. I s ohledem na to, že by bývali třeba raději strávili volný den jen se svými dětmi. Jako učitel ale pouštěl Šibenice hrůzu. Když řval, tak to bylo skutečně naplno a ve všech třídách po celé škole bylo slyšet, že právě někomu dává co proto. Na tvářích nás chlapců i ostatních učitelů to vyvolávalo spiklenecký úsměv. „Co uděláš, když narazíš na ,ut a konjuktiv‘? ZASTAVÍŠ SE A ZAMYSLÍŠ SE!“ (Jazyk, když se nad tím zamyslíme, podle takových pravidel ovšem ve skutečnosti nefunguje.) Pan Mills, jeden z dalších učitelů latiny, byl ještě hrozivější. Tolik jsme se ho báli, že neměl ani přezdívku. Naháněl hrůzu už svým vzhledem a trval na naprosté přesnosti a bezchybném psaném projevu. Jediná chybička a museli jsme psát celý úryvek znovu. Slečna Millsová – čistě shoda jmen –, buclatá, milá a mateřská, s cůpky upevněnými kolem hlavy jako svatozář, učila mrňouse a říkala nám všem „broučku“. Panu Dowsonovi, žoviálnímu, obrýlenému učiteli matematiky, se přezdívalo Ernie Dow. Nikdo z nás netušil, kde se vzala první část jeho jména, dokud nám jednoho dne nepřečetl jakousi báseň. Na závěr vyslovil jméno jejího autora: Ernest Dowson, jak jinak. Už si nevzpomínám, o jakou báseň se jednalo, ale možná to byla „They are not long, the weeping and the laughter“ („Nářek i smích trvají jen okamžik krátký“). Číst nám takové básně bylo ale asi stejně pro kočku. Ernie Dow byl dobrý učitel a naučil mě svým lehkým severským přízvukem většinu matematiky, kterou vůbec znám. Pan Shaw neměl přezdívku, jeho dospívající dceři se ale přezdívalo „Šála“, čistě proto, aby poté mohl následovat hurónský smích, když někdo pronesl: „Máš pěknou šálu…“. Ve škole se neustále střídali mladí učitelé, pravděpodobně studenti, kteří se chystali na univerzitní studia nebo je právě ukončili a které jsme měli většinou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211062
98
Z Á HA D Á M
VS T Ř Í C
v oblibě, možná prostě proto, že nám nebyli věkově tak vzdálení. Byl mezi nimi i pan Howard, Anthony Howard, který se později stal uznávaným novinářem a redaktorem časopisu New Statesman. Ve druhé třídě mě v prvním pololetí učila slečna Longová, hubená, hranatá dáma středního věku s rovnými vlasy a brýlemi bez obrouček, velmi vlídná, jako většina učitelů. Kromě výuky druháků učila hlavně klavír. A byla to právě ona, od koho jsem obdržel první hodiny hudby. Holedbal jsem se rodičům, že dělám mnohem větší pokroky, než jsem ve skutečnosti dělal. Nechápu, a nepochopím to snad nikdy, co jsem tím sledoval, protože pravda musela stejně brzo vyjít najevo. Už bylo jasné, že jestli rodiče kvalitu výuky v severorhodeské Orlí škole někdy podceňovali, mýlili se. Tam jsem mezi spolužáky nijak nevynikal, ale jakmile jsem nastoupil do Chafyn Grove, zjistil jsem, že jsem značně napřed. Akademické znalosti se ovšem necenily, a tak jsem, je to naprosto k nevíře, raději předstíral, že toho vím mnohem méně, než jak tomu bylo ve skutečnosti. Když jsem byl například vyzván, abych přeložil nějaké latinské nebo francouzské slovo, dával jsem si s odpovědí načas, aby to vypadalo, že přemýšlím a váhám. Kdybych bryskně odpověděl, riskoval bych, že ztratím před spolužáky tvář. Pokračoval jsem v tomto duchu i následující rok ve třetí třídě, a to v míře, nad kterou už zůstává skutečně rozum stát. Vypozoroval jsem totiž, že chlapáci, kteří vynikají ve sportu, si většinou nevedou moc dobře v učení, a dospěl jsem tak naprosto nelogicky k závěru, že kdo chce vyniknout ve sportu, musí si vést špatně v učení. Ten postoj byl, když o tom tak přemýšlím, tak stupidní, že je nabíledni, že jsem si chválu učitelů stejně nezasloužil. Ale ani ve věci vynikání ve sportu jsem očividně neměl vůbec jasno. Mezi mými spolužáky byli i tři bratři, Sampson ve, Sampson me a Sampson ne (velký, menší a nejmenší), kteří byli všichni velmi zdatní, zejména Sampson ne. Tomu se skvěle dařilo ve všech sportech a jednou dokázal „udržet pálku“ od začátku až do chvíle, kdy nezbyl nikdo, kdo by mu dělal partnera, a pak se mu povedlo zázračně chytit na pozici „silly-mid-on“.31 Zní to směšně, ale mys-
Označení jedné z pozic v kriketovém hřišti. Pozn. překl.
31
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211062
PO D
S A L IS B U R S K O U
V Ě ŽÍ
99
lel jsem si tehdy, že podobnost jména s proslulým biblickým silákem Samsonem nemůže být náhodná. Ve své naivitě jsem se domýšlel, že bratři Sampsonové museli určitě zdědit své sportovní nadání když ne přímo po biblickém hrdinovi, tedy alespoň po nějakých středověkých udatných předcích. Ti si to jméno vysloužili podobným způsobem, jako získali své jméno „Smithové“ či „Mil lerové“32 – nebo třeba i „Armstrongové“,33 což byla původně skutečně přezdívka siláků. Mezi mými mnohými omyly, kterých jsem se tehdy dopouštěl, bylo i přesvědčení, že dědičnost viditelných vlastností lze vysledovat do daleké minulosti (mnohem vzdálenější než pár generací) – což byl tentýž omyl, jako se objevuje v Tess z Ubervillů, o němž jsem se zmiňoval už v první kapitole. Otec bratrů Sampsonů, který měl pouze jedno oko – to druhé mu vyklovla volavka (tak nějak nám to vysvětlovali, moc věřit se tomu ale nedalo) –, vlastnil farmu v hrabství Hampshire, kde pořádal skautský oddíl Chafyn Grove každý rok tábor. Hlavního vedoucího dělal Břečka a asistovali mu Šibenice a tělnatý gentleman jménem Dumbo, který byl za tím účelem najat. Skautský tábor pro mě představoval jeden z vrcholů roku. Postavili jsme si stany, vykopali latríny a uchystali si ohniště, kde jsme si pekli lahodné bochánky a spirály (kusy těsta omotané kolem klacku). Učili jsme se k sobě připevňovat klacky za pomoci důmyslných úvazků ze sisálového provazu a svazovali jsme dohromady i nejrůznější užitečná táborová zařízení, od věšáků na hrnky po sušáky. Kolem táborového ohně jsme zpívali písně, speciální skautské písně jako „Dai’s got a head like a ping pong ball“ („Dai má hlavu jako ping pongový míček“), které nás učil Břečka/Chippi a které se daly snadno zapamatovat, protože většina z nich byla hodně krátká: Vesele si zpívá oslík, trávou jde se pást. Kdo by věděl, proč to dělá, je to přece osel hloupý. Íá. Íá. Íá. Íá, íá, íá. U některých z nich se nedalo mluvit ani o melodii, byly to spíš sborové pokřiky: Smith znamená anglicky „kovář“ a miller „mlynář“. Pozn. překl.
32
Arm znamená anglicky „paže“ a strong „silný“. Pozn. překl.
33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211062