snímek českého vojáka v uniformě UNPROFOR, v maskáčích a s kvérem. Vojákovi hodil přes oči černou pásku a měl naprosto akční základ obálky. K jeho nohám pohodil ledviny, játra a srdce nafocené vedle v řeznictví, a přes to umístil titulek Spadl jsem do vraždy na orgány – Krimistory na stopě odporné vraždy. Teprve na pravou část stránky přišly upoutávky na další články z čísla. „Co tomu říkáš?“ ukazoval hrdě Arnoštovi obálku na monitoru počítače. „Že je to podfuk na čtenáře. Na žádné stopě nejsme,“ mírnil Arnošt jeho nadšení. „Až si někdo přečte článek…“ „To není tak zcela pravda,“ skočil mu Šuba do řeči. „My na stopě jsme, jen na rozdíl od čtenáře víme, že nikam nevede. Zatím. Čtenář ale nic netuší a bude se těšit na pokračování v příštím čísle,“ odmítl jeho námitky. „A když ho napíšeš aspoň tak dobře, máme tahák jak prase.“ Nebyl to vyložený podvod a nějakou dobu by to skutečně mohlo dobře fungovat. Rozhodně to bylo pro Arnošta daleko příjemnější než psát, o čem nechtěl. „Netušil jsem, že budeme jako přidruženou výrobu propagovat droby,“ prohlásil uštěpačně. „Možná bys na takovouhle obálku mohl chytit inzerci od nějakýho masokombinátu.“ „Jsi nenapravitelný ironik,“ odmítl kritiku realisticky Šuba, „a marketing ti vůbec nic neříká. A nezapomeň, když to nezabere, čeká tě Rumburk.“ „Obávám se, že to zabere,“ posteskl si Arnošt. „Po záchvěvu humanismu chtějí lidé zas chléb a hry. A ty hry pokud možno hodně krvavé.“ „Když na to nemáš žaludek, tak následuj Matku Terezu.“ Výlet do Indie by rozhodně neškodil, ale ne za Matkou Terezou. Tam by si příliš neodpočinul. „Ale mám na to žaludek. Myslím, že už mám. Jen doufám, že tuhle obálku nikdy neuvidí Vávra. To by ho určitě dorazilo. Už takhle je z něj uzlíček nervů a neštěstí.“ „Nelituj sebe ani nikoho jiného. Radši mi řekni, jaké bude pokračování?“ Jak spadnout do vraždy
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211052
„Myslím, že nejlepší bude, když do příštího čísla připravím její portrét.“ „Zcela správně. Namíchej nějakej dobrej doják. Slzičky, krev, city. Však ti nemusím nic říkat. A netlem se jak idiot.“ „Rozkaz. Doufám, že se mi něco podaří vyšťourat dle tvých představ.“ Další, koho Arnošt kontaktoval, byl jeho známý Karel Týc. Jeho číslo si zapsala Zora do telefonního seznamu dokonce červeně. Mohlo to být důležité. Ale také to nemuselo vůbec nic znamenat. Třeba jen neměla po ruce jinou propisovačku. Arnošt Týce nikdy moc nemusel. Byl to vždycky do sebe zahleděný pozér už na DAMU, kde studoval herectví. Už tenkrát si ostentativně hlídal figuru. To na něm ale nebylo nejhorší. Karel Týc měl jednu velice nedobrou vlastnost. Když přišel někam do společnosti, vždycky se mu podařilo všechny během neuvěřitelně krátké doby rozeštvat. Pak se stáhl a do hádky nezasahoval, jen se jí až skoro perverzně bavil. „To je úžasný, Arnošte, že ses ozval,“ halekal nadšeně Týc, když ho uslyšel v telefonu. Arnošt opět ucítil v jeho hlase neupřímnost, jako už tolikrát předtím. Dobrých deset let se neviděli, ale ten člověk se ani trochu nezměnil. „Já tě občas čtu. Docela zajímavé.“ „To jsem rád, Karle,“ odvětil Arnošt. Už nyní se bavil tím, jak bude ve finále Týc valit oči. „A občas čtu i o tobě,“ rýpl si Týc hned vzápětí. Zato já o tobě nečetl zatím vůbec, chtělo se Arnoštovi odseknout. Vůbec si nevybavoval, že by ho v poslední době viděl hrát v nějakém filmu nebo v divadle. „To víš, v našem povolání neseš kůži na trh…,“ začal Arnošt. „A někdy ti do ní udělají i pěkný díry, co?“ vysmíval se mu Týc. Arnošt raději nechal jeho poznámku bez odezvy. Napřed se s ním potřebuje setkat a pak se můžou pohádat třeba do krve. „A co to, že sis na mě tak najednou vzpomněl?“ zeptal se Týc. „Mám pro tebe překvapení, Karlíku,“ odpověděl Arnošt škodolibě. „Překvapení?“ nevěřil Týc. „Po tolika letech? A čeho se to týká?“ „To bys neuhodl,“ odvětil Arnošt co nejupřímněji. „Fakt bych to neuhodl? Nechceš mi ani naznačit, co potřebuješ?“ 100
VRAŽDA V PRŮHONICKÉM PARKU Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211052
„To by už přestalo být překvapení. Slibuji ti, že z toho budeš paf,“ ujišťoval ho Arnošt významně. Pak navrhl hospodu, kam chodili v době studií. „Kdepak, pivo už nepiju. Kazilo mi postavu,“ odmítl Týc. Nakonec se shodli, že zajdou na víno do Blatničky. Týc přišel o čtyřicet minut později, což Arnoštovi slušně hnulo žlučí. Sám chodil na schůzky pokud možno přesně a toleroval nejvýš patnáct minut zpoždění. Když to bylo víc, okamžitě dotyčného zařadil mezi ty, kdož jím pohrdají. Týc přišel pozdě schválně a chtěl se bavit jeho vztekem. Byl oblečený do drahého tmavého obleku ušitého na míru, který mu perfektně padl. Na ruce měl hodně drahé hodinky, na něž se hned podíval. Nebyla v tom omluva za pozdní příchod, ale veřejná přehlídka vlastního úspěchu. „No, o pár minut jsem to vážně prošvihl. Sorry, Arnošte, ale nemohl jsem se utrhnout z posilovny,“ omlouval se, jako by oznamoval nejdůležitější událost roku. „Podívej,“ chytil se prsty za kůži na břiše, „tady se mi udělaly faldy, tak jsem si musel máknout ještě jedno kolečko navíc.“ To byly přesně Týcovy způsoby, jimiž rozhazoval lidi kolem sebe. Arnošt mu chtěl po tak vřelém přivítání chrstnout sklenici vína do obličeje. „Vůbec nic se neděje,“ omluvil velkoryse jeho pozdní příchod i naprosto buranskou výmluvu. „Já jsem taky přišel před pěti minutami. Měl jsem za to, že už jsi to vzdal, tak jsem si chtěl dát aspoň dvojku.“ Týc nevěděl, co na to říct. Byl přesvědčený, že tam Arnošt přinejmenším vyseděl důlek. Mlčky se posadil a rozhlížel se po číšníkovi. „Člověče, vůbec se ti nedivím, že ses zdržel v posilovně,“ poznamenal účastně Arnošt, což Karla Týce opět překvapilo. „Kdybych měl na břiše špeky jako ty, tak nežeru a z posilovny se nehnu,“ mířil pod rouškou kamarádsky míněné rady na jeho slabé místo. Podařilo se mu Týce tak znejistět, že si odmítl dát nejen večeři, ale dokonce i sklenici červeného vína. Měla podle něj hodně kalorií. Trapně usrkával sodovku a závistivě pozoroval Arnošta, který si poručil jemu na vztek biftek s americkými bramborami a džbánek červeného. Jak spadnout do vraždy
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211052