sedmnácti Nick učil prát se a šplhat. Byla tu spousta popelnic, zábradlí a nízkých zídek a všechny budovy v dohledu byly opuštěné. Rozbolavělýma rukama jsem si přivalila z druhé strany ulice popelnici a vylezla na ni, abych dosáhla na okapovou rouru. Zachytila jsem se konečky prstů za okraj okapu a přitáhla se na plochou střechu. Cítila jsem bodavou bolest v ramenních svalech, docela ztratily svou někdejší pružnost. Když jsem dorazila na naše území, byla jsem úplně zpocená a rozbolavělá. Nejdřív jsem uviděla vystupovat z mlhy rozzářený sloup se slunečními hodinami. Došla jsem k domu, kde sídlil náš gang, a zabušila jsem na dveře. „Jaxone!“ V oknech se nesvítilo. Jestli tu nejsou, nemám kam jinam jít, došlo mi. Jasně jsem ale cítila něčí snovou krajinu. Ohlédla jsem se. Můj radar nehlásil žádné vidoucí. Okolí Sedmi ciferníků bylo opuštěné, dokonce ani v kyslíkovém baru přes ulici neseděl jediný host. Frank Weaver ale ještě pořád řečnil na obrovské obrazovce na Piccadilly Circus. Udělal mi to Jaxon schválně, aby mě vytrestal? Jsem přece pořád jeho kočena. Jeho krajinochodkyně. Nemůže mě tu jen tak nechat umřít. Nebo ano? Zachvátila mě panika. Obličej, ruce i hlavu jsem měla úplně ledové. Zatočila se mi hlava. Pak se otevřely dveře a na zem dopadl pruh světla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211034
vi sedm ciferníků Jakmile jsem překročila práh doupěte, podlomila se mi kolena. Něčí silné ruce mě zvedly, vynesly do prvního patra a posadily do ušáku. Teklo mi z nosu, bolely mě uši a pálil mě obrovský šrám, který se mi táhl přes celou tvář. Až když se mi vrátil cit do rtů, sebrala jsem sílu zvednout oči a podívat se, kdo mě zachránil. „Jsi úplně modrá,“ konstatovala Danica. S úsilím jsem se zasmála, ale znělo to spíš jako zakašlání. „Moc k smíchu to není. Jsi zřejmě podchlazená.“ „Promiň,“ řekla jsem. „Nevím, proč se omlouváš. Podchlazená jsi tady ty, ne já.“ „To je fakt.“ Rozepnula jsem si necitlivými prsty přezky u bot. „Díky, žes mi otevřela.“ Kromě lampy na registračce panovala v doupěti úplná tma — všechny závěsy byly zatažené, světla zhasnutá —, ale bylo tam úžasně teplo. Někdo zřejmě konečně spravil kotel. „Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se. Zažívala jsem pocit déjà vu. „Hledají tě. Nadine viděla to vysílání, když se vracela z Judi theonu.“ „Jaxon mě šel taky hledat?“ „Jo.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211034
Možná mu na nás záleží víc, než si myslím, projelo mi hlavou. Jaxon málokdy po někom pátral („Já jsem vidopán, má milá, ne vidosluha.“), ale teď mi najednou šel na pomoc. Danica se posadila na podnožku a přitáhla k ušáku povědomý přístroj. „Tumáš.“ Odepnula kyslíkovou masku od nádobky a podala mi ji. „Párkrát si dýchni. Máš auru celou roztříštěnou.“ Dala jsem si masku na obličej a nadechla se. Tvůj hlavní spou štěč je strach, řekl mi jednou Strážce — ten, který toho o chození po snových krajinách věděl víc než kdokoli jiný. „Co tvoje hlava?“ zeptala jsem se. „Měla jsem otřes mozku.“ Když otočila obličej ke světlu, uviděla jsem, že má nad okem dlouhou řeznou ránu vyspravenou řadou drobných stehů. „A už jsi v pohodě?“ „Asi tak v pohodě, jak může člověk být po lehkým poranění mozku. Nick mi to sešil.“ „Bylas v práci od tý doby, co jsme se vrátili?“ „No jasně. Bylo by podezřelý, kdybych tam nepřišla. Naklusala jsem tam hned den potom.“ „S otřesem mozku?“ „Netvrdím, že jsem tam podávala výkony.“ Znovu jsem se v masce nadechla. Zfušovaná práce od Danici Panićové byla nejspíš pořád o dost lepší, než co dokázala většina inženýrů ve vrcholné formě. „Jdu dolů zhasnout. Jax říkal, že musíme udržovat režim jako v noci.“ Vstala. „Nikde nerozsvěcej.“ Jen to dořekla, začal se mi v úrovni očí chvět éter a rozmlžil mi vidění. To na mě vrhal navýsost vyčítavý pohled Pieter Claesz, Elizina nejoblíbenější múza. „Ahoj, Pietře,“ řekla jsem. Odplul do rohu a uraženě se otočil. Pieter strašně nesnášel, když někdo na dlouho zmizel a neřekl ani slovo na vysvět lenou.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211034