Po koupeli jsem si vymáchal košili, vyždímal ji a vzal si ji na sebe. Doufal jsem, že než dojdu do vsi, jakžtakž uschne. Uvažoval jsem, jestli s sebou mám vzít pistoli, nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl, že ji tu nechám, a ukryl jsem ji pod mech společně s ledvinkou s penězi. Zadíval jsem se na kulovnici a krabičku nábojů. Vzpomněl jsem si na to, co říkal Mattis. Že se v Kåsundu nekrade, protože tu není co ukrást. Puška se pod prkno nevešla, proto jsem ji zabalil do střešní lepenky, která tu zbyla pod palandou, a zanechal ji u potoka pod čtyřmi velkými kameny. Pak jsem se vydal na cestu. I když přicházely závany větru, vznášelo se ve vzduchu cosi těžkého, co mi svíralo spánky. Jako by se blížila bouře. Možná už oslavy skončily. Kořalka je dopitá. Svobodné ženy jsou rozebrané. Ale jakmile jsem se přiblížil, zaslechl jsem bubny, které jsem slyšel před dvěma dny. Prošel jsem kolem kostela a zamířil k přístavnímu molu. Šel jsem po zvuku. Odbočil jsem z cesty, vydal se východně, na návrší. Přede mnou se rozprostíral šedý kamenitý opuštěný mys vystupující z ocelově modrého moře. Na jeho okraji, přímo pode mnou, se nacházela udusaná planina a na ní tančili. Vedle pět šest metrů vysokého kamene vyčnívajícího ze země a podobajícího se obelisku hořela vatra. Kolem ní byly ve dvou prstencích vyskládané menší kameny. Nebyly evidentně uspořádané nijak symetricky, do žádného rozpoznatelného vzoru, ale přesto vypadaly jako základy nehotové stavby. Nebo lépe řečeno stavby, která zvětrala, byla stržena nebo ji někdo vypálil. Sešel jsem k nim. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211033
„Nazdárek!“ zakřičel na mě vysoký světlovlasý chlap v dlouhém sámském kabátci, který na okraji planiny močil do vřesu. „Kdopak jste?“ „Ulf.“ „Jižan! Pozdě, ale přece. Vítejte!“ Oklepal si přirození, až se kapky rozstříkly, nacpal si ho zpátky do kalhot a podal mi ruku. „Kornelius, Mattisův bratranec z druhého kolena! Jo jo.“ Na okamžik jsem zaváhal, než jsem mu ruku stiskl. „Tak tohle je Transteinen,“ pronesl jsem. „Jsou to pozůstatky chrámu?“ „Transteinen?“ Kornelius zavrtěl hlavou. „To sem naházel Beaive-Vuolab.“ „Ach tak. A to je kdo?“ „Takovej dost silnej Sám. Možná polobůh. Ne, čtvrt! Čtvrtbůh.“ „Hm. A proč sem čtvrtbozi házejí kameny?“ „Proč člověk háže těžké kameny? Přece proto, aby se předvedl!“ Zasmál se. „Proč jste nedorazil dřív, Ulfe? Oslava je skoro u konce.“ „Spletl jsem si cestu, myslel jsem, že se svatba koná v kostele.“ „U pověrčivců?“ Vytáhl placatku. „Mattis oddává líp než nějaký chudokrevný luterán.“ „Vážně? A ve jménu jakých bohů?“ Zamžoural jsem směrem k ohňům a dlouhému stolu. Jakási dívka v zelených šatech přestala tančit a zvědavě po mně pokukovala. Dokonce i na dálku bylo vidět, že má štíhlé tělo. „Bohů? O žádné bohy nejde, oddává je ve jménu norského státu.“ „Má k tomu snad pravomoc?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211033
„Jistě. Je jedním ze tří lidí ve vsi, kteří smějí oddávat.“ Kornelius zvedl sevřenou pěst a odpočítával na prstech: „Kněz, dočasně pověřený soudce a námořní kapitán.“ „No ne. Tak Mattis je i námořní kapitán?“ „Mattis?“ Kornelius se zasmál a upil z placatky. „Vypadá snad jako přímořský Sám? Copak jste ho neviděl chodit? Ne, námořní kapitán je tu Eliassen senior a ten smí oddávat lidi jenom na svých lodích, kam nikdy žádná ženská nevkročila. Jo jo.“ „Co tím myslíte, jestli jsem neviděl Mattise chodit?“ „Takové nohy do O mají jenom kočovní Sámové, ne přímořští.“ „Vážně?“ „Ryby.“ Podal mi placatku. „Na planinách ve vnitrozemí nejedí ryby. Nedostávají do těla jód. Měknou jim kosti.“ Pro ilustraci vytočil kolena. „A vy jste…“ „Falešný Sám. Můj otec je Bergeňan, ale nikomu to neříkejte. Zvlášť ne mojí matce.“ Zasmál se a já nemohl než se smát s ním. Jeho kořalka chutnala ještě ďábelštěji než ta od Mattise. „Tak co je? Kněz?“ „Skoro,“ odpověděl Kornelius. „Odjel do Osla studovat teologii. Ale ztratil víru. Proto přešel na práva. Tři roky pracoval jako dočasně pověřený soudce v Tromsø. Jo jo.“ „Neberte si to osobně, Korneliusi, ale jestli se nepletu, je dost přesně osmdesát procent toho, co jste mi doteď napovídal, lež a výmysl.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211033