13 Pressklub není ani z poloviny tak intelektuální podnik, jak by člověk mohl soudit podle názvu. Chodím tam vlastně jenom kvůli jejich fantastickému výběru piv. Proč tam chodí policajt jako Didrik, netuším. Nejspíš si taky potrpí na dobré pivo. „To máš málo práce, nebo co, že bereš tak pitomé zakázky?“ spustil. „Nevím, jestli se tomu vůbec dá říkat zakázka,“ namítnul jsem a napil se piva přímo z lahve. „Tak to je ještě horší varianta,“ zavrtěl hlavou. Didrik vypadal, jako by se s flaškou piva v ruce narodil. Tvořila dokonalý doplněk k jeho šíleně drahým džínům a na míru šitému saku. „Ještě pořád nakupuješ oblečení v Itálii?“ zeptal jsem se ho unaveně. Unaveně proto, že jsem mu jednoduše záviděl. „No jasně,“ přitakal. „Kde bych měl jako nakupovat? V Dressmanovi?“ Oba jsme se tomu fóru zasmáli. V tu chvíli jsem si všimnul, že se na mě dívá o něco mladší holka, která seděla v rohu místnosti vedle napohled strašně nudného chlápka. Mrknul jsem na ni a nenápadně jsem zvednul lahev k přípitku. Stydlivě se pousmála. „Koukám, že ses vůbec nezměnil,“ poznamenal Didrik, když viděl, kam se koukám. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211029
„Jenom se trochu rozhlížím,“ bránil jsem se. „To vidím. Jak se má Lucy?“ „Dobře. Zrovna se spolu chystáme do Nice.“ „Jenom vy dva?“ „Jo.“ „A co Bella?“ „Ta zůstane u babičky s dědou.“ Didrik zavrtěl hlavou. „Nemyslíš, že je trochu trapné pořád tvrdit, že s Lucy nechodíš?“ Pokrčil jsem rameny a znova se podíval na holku v rohu. Ještě pořád koukala mým směrem. Během vteřiny se ve mně probudil lovecký pud. Ačkoli tuhle kořist jsem ani nemusel lovit. Stačí zamířit a nechá se složit sama. Didrik se ušklíbnul. „Vyspat se s ženskou jenom proto, aby sis dokázal, že s Lucy nechodíš, je dětinskost, Martine.“ Odkašlal jsem si a odložil lahev. Didrik měl pravdu jenom napůl. S tou kočkou se fakt vyspím. Ale s Lucy to nemá nic společného. Sex má podle mě jenom jeden důvod, a tím je chtíč. Pokud existují i nějaké postranní důvody, neměl jsem nejmenší chuť je analyzovat. Život je beztak dost složitý. Usoudil jsem, že je na čase změnit téma. „Nemohli bysme se radši bavit o Saře Tellové?“ navrhnul jsem. „Radši bych probíral tvůj sexuální život,“ ušklíbnul se Didrik. „Je to inspirativní.“ „Nikdy tě nenapadlo, že by Sara mohla být nevinná?“ Didrik zvážněl. „Dej pokoj,“ zavrtěl hlavou. „Doufal jsem, že mě zveš na pivo jenom proto, že nemáš co dělat.“ Povytáhnul jsem obočí a Didrik to vzdal. „No dobře,“ rozhodil rukama. „Jak chceš. Ne. Že by mohla být nevinná, mě fakt nikdy nenapadlo. A víš proč? Protože tak ochotně spolupracovala.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211029
„No právě,“ poznamenal jsem. „Odkdy se vrazi sami přiznávají?“ Didrika moje poznámka zjevně namíchla. „Když nevíš, o čem mluvíš, tak radši mlč. Sara totiž nezačala zpívat hned u prvního výslechu.“ Mlčky jsem čekal na pokračování. „Začalo to tím, že se na nás obrátila texaská policie s žádostí o spolupráci. O vydání samozřejmě nemohla být ani řeč, když ti barbaři pořád uznávají trest smrti, ale souhlasili jsme, že ji vyslechneme. Amíci nám řekli, co na ni mají, a státní zástupce zahájil předběžné vyšetřování. Pamatuju si, že jsme ji předvolali jenom pár dní nato. A nic jsme z ní nedostali. Kolegové z Texasu měli dost důkazů, že se pohybovala na obou místech činu, teda v Galvestonu i v Houstonu, jenže to nestačilo. Chyběly jim důkazy.“ Přitočila se k nám servírka a zeptala se, jestli si nedáme něco k jídlu. Objednal jsem slané oříšky. „Pokračuj,“ pobídnul jsem Didrika. „Říkal jsi, že chyběly technické důkazy.“ Didrik se zřejmě rozhodnul můj ironický tón ignorovat. „Předvedli jsme ji k výslechu. Viděl jsi její fotky? Vypadala ani ne na patnáct. Jako neviňátko. Nikoho z nás ani nenapadlo, že by v tom mohla mít prsty. Nejradši bych se jí omluvil za nedorozumění a poslal ji domů. Akorát to jsem samozřejmě nemohl. Tak jsme ji normálně vyslechli. A víš, jak reagovala?“ „Ne.“ „Bránila se. Všechno popřela.“ To pro mě byla nová informace. „Takže se nejdřív k ničemu nepřiznala?“ „Ne. Což nás samozřejmě nijak nepřekvapilo. A protože jsme na ni nic neměli, museli jsme ji pustit. Jeden kolega mi pak vyprávěl, že ji viděl odcházet. Prý brečela jako malá holka.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS211029