obrácenou k oknu se chvíli díval na ubíhající tajgu a pak zavřel oči. Také krajina byla záležitostí mysli. O tři vozy dál si lady MacRaeová naopak nenechávala ujít nic z toho, co za oknem viděla. Byla již připravena k večeři, seděla ve čtenářském salonku, kolébána trhavým pohybem vlaku. V táhlé zatáčce, kterou v tu chvíli souprava projížděla, bylo vidět silnou lokomotivu, jež uháněla k východu, na útěku před nocí, jako by se děsila černého dýmu, který vyvrhovala v hustých chuchvalcích. Šedý den šrafovaly jednotvárně se střídající smrky a břízy, které měly stejný hypnotický účinek jako stroboskop. Za jejími zády přítomní spolucestující, většinou ženy, využívali vybavení, které tu bylo volně k dispozici hostů. Z několika automatických spinetů, jež dokonale splývaly s přepychovým prostředím dřevem obloženého budoáru, se ozývalo táhlé vrnění, které ladilo s rytmickým bušením podvozků na kolejích. Když se uvolnilo místo, Clawdia k jednomu z oněch strojů zamířila. Usedla do ještě vlažného křesla před skleněný triptych zasazený do rámu ze starého zlata. Nohama uvedla do souvislého pohybu dva mosazné pedály, lanka následně roztočila dynamo, které brzy vyrobilo dost elektřiny, aby se obrazovka rozsvítila. Melancholicky vyťukala na klávesách ze slonoviny kód „dobrodružství“ a téměř okamžitě se zobrazil seznam možných voleb. Mezi nabízenými tituly vybrala Bílou velrybu Hermana Melvilla a stiskla páčku ze zimostrázového dřeva, kterou svoji volbu potvrdila. Přístroj přešel rovnou k tomu nejdůležitějšímu: na centrální obrazovce se objevil text poslední kapitoly, ve které se čtenář konečně účastní lovu prokleté velryby, zatímco na jednom z postranních panelů běžela rozmazaná, ale souvislá ukázka z filmu Johna Hustona s Gregorym Peckem, a na druhém pak dokument o tragickém dopadu průmyslového lovu na ono nebohé zvíře. Tyto obrazy ji zaujaly více než text a Clawdia se nechala unést při sledování scény, ve které velrybáři pronásledují příšeru prošpikovanou harpunami. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210991
„Opřete se do vesel, pořádně se do nich opřete, milánkové!“ křičel Stubb se svou dobráckou irskou tváří jako z hrubě otesaného dřeva, zatímco si křídově bledá vorvaní hora razila cestu šedými vodami oceánu. Když Kvíkveg zabodl svoji harpunu a Dagú svou, a po nich ještě Taštego, měla pocit, jako by se ty hroty nezabodávaly zvířeti do boku, ale do ní, a bylo to tak silné, že málem zaúpěla. Ačkoli ji snaha potlačit sílu toho prožitku zcela pohltila, přece jen zaslechla, jak v prostoru knihovny sílí jakýsi křik. Byla to matrona z vagonu, která s hrůzou v očích ukazovala prstem na něco za jejími zády. Clawdia se otočila a také ona nemohla než zakřičet zděšením: venku za oknem se houpalo za nohy pověšené nahé ženské tělo, jež tváří a bezvládnýma rukama rozmazávalo na skle velké krvavé šmouhy. Upozornili dva průvodčí, kteří vylezli na střechu, nebohou ženu odvázali a její tělo přenesli dovnitř. Holmes a Grimod, přilákáni hlukem, jejž celé to pozdvižení způsobilo, se zjevili v pravou chvíli, aby podali pomocnou ruku. Jejich svaly přišly vhod, když přenášeli tělo do služebního oddělení, daleko od zraků cestujících. Zatímco mrtvou pokládali na lavici, ke svému zármutku v ní poznali Yvu, onu roztomilou servírku, jejíž půvaby Holmese v té chvíli již ani nenapadlo obdivovat. Mladé ženě někdo uřízl uši, pak jí břitvou rozřezal prsa a břicho, přičemž sledoval obrysy tetování, a nakonec jí podřízl krk. Hrůzný detail pak představovalo její pohlaví, jehož ochlupení někdo serval s takovou silou, že Yvě v těch místech způsobil rány, jako kdyby ji chtěl stáhnout z kůže nějaký nešikovný řezník. Když to Holmes s Grimodem viděli, spiklenecky se na sebe podívali. Kdyby jejich pohled někdo zachytil v méně tragické situaci, naznal by, že jej vyvolala hrůza, která se v něm přese všechno kdesi v hloubi skrývala. „Děkuji, pánové,“ řekl jeden z průvodčích a přetáhl přes mrtvolu přikrývku, „od této chvíle přebíráme nad situací kontrolu my.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210991
Oba muži se připojili k lady MacRaeové, odmítli odpovědět na dotazy ostatních cestujících a spěchali ke Canterelově kajutě. Poté, co jej vytrhli ze spaní, Holmes mu vyložil drama, které se právě odehrálo. Když se dostal až k nejintimnějším zrůdnostem, jež mladá žena utrpěla, Canterelovi vyklouzla nadávka: „U sta hromů!“ zamračil se. „Rozkročenec Nó!“ „Ano,“ potvrdil Grimod. „Je to jeho značka.“ „O kom to vlastně mluvíte?“ zeptala se Clawdia. „O tom nejhrůznějším vrahovi,“ řekl Holmes hlubokým hlasem. „Nikdo nikdy nespatřil jeho tvář, ale na titulních stránkách novin se neobjeví žádný odporný zločin, bankrot nebo podvod, aniž by někdo dříve či později nevyslovil jeho jméno.“ „Nebo spíš přízvisko,“ pokračoval Canterel, „jeho totožnost je totiž neznámá. V oněch vzácných chvílích, kdy ho někdo viděl při činu, se vždy rozkročil nad svou obětí, zůstal nad ní nehnutě stát v jakési strojené póze jako herec z divadla nó, pak jí zašátral v rozkroku a vyškubl ochlupení. Těmito hrůznými trofejemi si zdobí místa, kde pobývá. V jediném úkrytu, který neměl čas vyklidit předtím, než zmizel, policie našla také sbírku masek, jež si vyrobil z lidských obličejů…“ „A, Bůh mi odpusť,“ pokračoval Holmes, „exemplář Tarotu coby Mluvnice světa vázaný v kůži z ňader!“ „Taková stvůra!“ zachvěla se Clawdia. „Ano,“ řekl Holmes zamyšleně. „Přinejmenším už víme, kdo proti nám stojí.“ „Martiale,“ přerušil ho Grimod, „mohl by někdo mít tušení, že jste se s Yvou setkal v soukromí, a dospět tak k názoru, že by vám mohla poskytnout nějakou informaci?“ Canterel se zamyslel a pak si vzpomněl na muže s modrými brýlemi: to byla jediná osoba, která ho viděla vycházet z toalety, kde se mladá servírka zrovna oblékala. „Tak tedy musíme začít u něj. Navrhuji, abychom provedli následující…“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210991