„Jo, jsi jednička. Ale jestli nepřidáš, tak tě tady nechám. Jsem jako vařenej brambor. Motorka se nestačí chladit, když se vlečeš jako šnek. Zvlášť v tomhle vedru,“ bručela jsem si naštvaně svou a svlékala ze sebe všechno, co jen šlo. Daly jsme si pauzu, ochladily se zmrzlinou a znovu vyrazily na cestu. Zvolila jsem pro jistotu jednodušší úsek bez velkého množství křižovatek a nebezpečných zatáček. Snad pojede Matylda konečně rychleji. Bohužel, nejela. To už jsem byla vážně na pokraji sil. Zastavila jsem a rozepnula si na kombinéze všechny zipy a otevřela hledí u helmy. Matylda mě zatím v klídku dojela. Jakmile jsme dorazily na další pumpu, oznámila jsem jí: „Teď pojedeš první, tak se snaž.“ Spatřila jsem v jejích očích zděšený výraz. „Klídek, to dáš. Občas tě předjedu, a pak na tebe počkám, abys musela reagovat sama a nejela jen podle mě.“ Přišla první rovinka a bylo vidět pěkně široko daleko. Trochu jsem se rozjela, abych ochladila motor. V ten moment jsem si uvědomila, že mám stále otevřené hledí. Než jsem ho stačila zacvaknout, už jsem měla uvnitř helmy bzučivou společnost. „A sakra!“ zaklela jsem a rychle zastavila. Ovšem než jsem toho vetřelce vyhnala, stačila jsem schytat
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210773
žihadlo přímo doprostřed čela. No, a aby toho nebylo málo, začaly se nad námi stahovat bouřkové mraky. „Co je?“ vyzvídala Matylda, když mě konečně dojela. „Dostala jsem žihadlo, a ke všemu se blíží bouřka. Otoč to a jedeme zpátky, ať nás to nechytne někde na cestě.“ Rychle jsme se obrátily a vyrazily zpátky. Matyldu ovšem ani strach z bouřky nedokázal popohnat. Navíc mi hořela hlava a začalo mě brnět celé čelo. Cítila jsem, jak mi otékají oči. Náhle se strhla průtrž mračen a shora na nás padaly hektolitry vody. „Nezastavuj! Za chvilku tam budeme, drž se za mnou!“ snažila jsem se uklidnit Matyldu, které se pomalu ale jistě zmocňovala panika z jízdy na mokru. Nakonec jsme jely krokem obě dvě, protože ve vyjetých kolejích tekly proudy vody. Zastavila jsem a počkala na Matyldu, až se ke mně dobelhá. Už jsem téměř neviděla. Nejen že jsem měla zamlžené hledí, ale místo očí jsem měla škvírky a hubu nateklou tak, že mi vyplňovala celou helmu. „Musíš jet první. Já už nemůžu. Jedu skoro po slepu. Budu se držet tvojí koncovky, to je naštěstí jediné, co ještě vidím. Tak dávej bacha, kam jedeš. Je to na tobě. Už je to jenom kousek,“ přesvědčovala jsem zoufalou Matyldu. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210773
„Nepočkáme raději, až to přejde?“ snažila se z úkolu vycouvat. „Vidíš můj ksicht?“ otevřela jsem hledí tak, aby si mě mohla prohlédnout. Matylda se pokřižovala a bez dalšího slova vyrazila. Dalo jí to hodně přemáhání, ale na benzinku nás obě v pohodě dovedla. „Co to máte s sebou za retarda? Copak tohle smí na motorku?“ vyzvídala čerpadlářka, když uviděla můj oteklý obličej poté, co jsem pracně sundala helmu. „Nemáte cibuli? vysvětlovala Matylda.
Kamarádku
štípla
vosa,“
„Ježíšmarjá, nemám zavolat sanitku?“ zhrozila se čerpadlářka. „To bude dobrý,“ zahuhlala jsem a snažila se napít vody, kterou mi Matylda podala. Čerpadlářka rychle nakrájela cibuli a připevnila mi ji obvazem na čelo. Teď jsem už vypadala jako dokonalá mumie. „Ty máš teda pecku!“ chechtala se mi Matylda. „Moc se nesměj. Stejně za to můžeš ty, kdybys jela trochu rychleji, nestalo by se to. Měla bych hledí zavřené a nic by mi tam nevlítlo.“ Přesto Matyldě úsměv z tváře nezmizel. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210773