Navštívil některá z velkých a významných muzeí. Vstupenky, úhledně sepnuté gumičkou, se nacházejí mezi doklady, které po sobě zanechal. A v jednoduchých kroužkových deskách si uschoval muzejní tiskoviny a průvodce, většinou v němčině. Ve stejných deskách se nachází i mapa Paříže, v ohybech popraskaná a značně opotřebovaná, kde jsou všechny umělecké školy a ateliéry, které navštívil, označené černou hvězdičkou. Opravdu všechny ty malířské školy a ateliéry vyhledal? Ano. Pečlivě se řídil svými poznámkami, kde byly uvedené všechny názvy a adresy. Chodil pěšky — v levé ruce měl skicář a v náprsní tašce černou a hnědou křídu. Na sobě tmavé sako a šedé kalhoty a na hlavě černý baret. Večer si vždycky vyčistil boty a natřel je černým krémem. Často stával zcela bez hnutí na vybraném chodníku. Odtamtud viděl okna ateliérů a někdy i vznešená jména akademií na průčelích, odtamtud také pozoroval všechny budoucí umělce, kteří přicházeli a zase odcházeli se složenými malířskými stojany, s kufříky plnými barev a s plátny napnutými v rámech, občas i sem tam nějakého profesora, a díval se na modely a modelky, umělecké kritiky a galeristy, kteří se vraty plížili dovnitř. Stručně řečeno: účastnil se nanejvýš vitálního a vpřed směřujícího uměleckého života v Evropě. S pomocí materiálu, který po sobě zanechal, jsme se pokusili spočítat, kolik takových návštěv pařížských uměleckých institucí vykonal. Muselo jich být víc než padesát. A na nejednu ulici, chodník a adresu se znovu a znovu vracel. Dovnitř nikdy žádnými vraty ani dveřmi nevstoupil. Po několika týdnech si všiml, že není sám, že má takříkajíc společnost, průvodce, který se za ním většinou zastavuje, ale zjevně má stejné pochůzky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210707
Pokud ovšem lze v této souvislosti slovo „pochůzky“ použít. Oba se zastavovali na stejných chodnících a na stejných křižovatkách. Jejich pohledy mířily stejným směrem, a když putovali, drželi spolu krok. Ten druhý — tedy ten, který nebyl Klingsor — na sobě měl ošuntělý trenčkot amerického střihu, zpod něhož mu vykukovalo modré sako a šarlatová vesta. Byl prostovlasý — už dlouho se nenechal ostříhat. Ano, všimli si sebe. Nikdo z nich nepohlížel na toho druhého podezíravě. Klingsorovi bylo jenom jasné, že není jediný, kdo se v hloubi srdce chce účastnit současného uměleckého života. V Paříži tedy byl šedý, deštivý podzim. Ti dva stáli na levém břehu Seiny na rue Bonaparte, před Palais des Études. Déšť náhle zhoustl, zarazil všechny turisty mířící do Louvru, autobusy přinutil zastavit v loužích a ulice ponořil do hluboké temnoty. Klingsor roztáhl deštník, který si koupil na rue Chime — byl obrovský. A druhý muž, jeho průvodce, se k němu přišel schovat. Tak tam spolu stáli, zatímco lilo jako z konve. A když se počasí začalo zvolna zlepšovat, rozhodli se, že spolu zajdou na skleničku. V příčné ulici našli prostý hostinec. Tam spolu dlouho rozmlouvali a společně přitom vypili láhev vína. Klingsor například nadhodil myšlenku dalekohledu: i malým, třeba použitým dalekohledem by se snadno dali sledovat všichni, kdo vcházejí do vrat uměleckých institucí a zase z nich vycházejí, a dokonce by bylo možné nahlížet do oken ateliérů. Ukázalo se, že jeho mladý průvodce pochází z Le Tréport na pobřeží kanálu La Manche. Jeho otec vlastnil sklenářství, kde
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210707
také rámovali a zasklívali akvarely, reprodukce a ilustrované rodokmeny. Teprve ke konci láhve a rozhovoru se dostali k vlastnímu předmětu svých víceméně společných studií. Mladý muž prohlásil, že co se jeho týče, nenachází žádný jiný smysl bytí než umění. Pochopil to, už když si jako batole prohlížel skvostné reprodukce v otcově dílně. Jiné světy, jiné barvy, nebe a moře, které se setkávají ve věčnosti! „Ano,“ přitakal Klingsor, „umění je pravděpodobně jediným smyslem života.“ Mladík z Le Tréport však měl jeden problém: nevěděl, jestli má dost velký talent. Ještě nikdy v sobě nesebral sílu dotknout se kříd, štětců a barev. Možná byl stižen posláním, které ve skutečnosti vůbec není posláním, nýbrž svodem. Právě to ho nutí den co den putovat mezi všemi těmi vraty a ateliéry: sen, že jednoho krásného dne v sobě najde odvahu jedněmi z těch vrat projít, vystoupat po schodech a zvolat: „Hle! Tady jsem!“ Klingsor mu vysvětlil, že s ním se to má právě naopak: v jeho případě jde o hotového, ba víc než hotového umělce. Putuje po Paříži a neustále si sám pro sebe opakuje: Tohle všechno už mám za sebou, tady se nemůžu nic naučit, já — na rozdíl od vás, kteří plíživě procházíte vraty akademií — jsem naprosto svobodný člověk. Nakonec si vyměnili adresy. Ten mladý muž se jmenoval André Seygenne nebo Seggunne — jeho podpis se dá těžko přečíst, i historici umění budou jeho jméno psát různými způsoby — a dosud bydlel v otcově sklenářství. Klingsor mu dal Fanninu adresu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210707