pojistil, že nebude propuštěn. Bylo to jako všechno ostatní v mém životě, uvědomil si. Vždycky existuje skrytý motiv. Dokonce ho měl i teď, když seděl za kamenem a pokoušel se naklonit si Vanju svými přibarvenými historkami. Věděl, že už je takový. Uměl pravdu překroutit tak, aby mu vyhovovala. „Tak alespoň jednomu z nás se povedlo k FBI dostat,“ utrousila Vanja s trochou hořkosti v hlase. Sebastianovi došlo, že se neopatrně dotkl citlivého místa — porážky, která Vanju ponížila. Snažil se to co nejrychleji napravit. „Oni tě vezmou. Je to jen otázka času.“ Vanja neodpověděla. Místo toho vstala a smetla si z bundy jehličí. Zdálo se, že nemá chuť v rozhovoru pokračovat. „Už toho mám dost. Půjdeme to omrknout kolem domu,“ prohlásila a ukázala k zadní části opuštěného stavení. Sebastian také vstal a zlobil se sám na sebe. Mělo ho napadnout, že o té pitomé FBI nesmí mluvit, když to Vanje pořád leží v žaludku. Pomalu začali velkým obloukem obcházet dům, od kterého se snažili si udržovat stálý odstup. Podrost, les, mlází a hluboký příkop jim nenápadný pohyb právě neusnadňovaly. Když opsali téměř půlkruh, shodli se, že Cederův dům vypadá opravdu opuštěně. Počkali deset minut. Bylo slyšet jen psí štěkot. „Copak to psisko takhle vyvádí čtyřiadvacet hodin denně? Jak to ten člověk sakra vydrží?“ Sebastian se zahleděl k výběhu. Teď ho měli z větší části krytý domem, ale Sebastianovi se zdálo, že v kleci něco je. Něco, čeho si předtím nevšiml. Něco velkého. „Musíme se trochu posunout, abychom měli lepší výhled na kotec,“ sykl rozhodně směrem k Vanje. Vanja se podívala na něj a potom k výběhu. Teď si toho také všimla. U stěny psího kotce leželo něco šedého. Pytel? Nebyla si jistá. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210664
Sebastian vstal a bez ohledu na to, zda ho z domu někdo zahlédne, přidal do kroku, aby dobře viděl. Chtěl vědět, co v tom výběhu leží. Vanja pospíchala za ním. Dostihla ho v okamžiku, kdy se octli dost blízko a otevřel se jim volný výhled. Tam uvnitř skutečně něco bylo. Něco, co tam nepatřilo. Člověk. První byl na místě Erik. Vanja a Sebastian se dohodli, že pustí psa na volno. Zato jeho pána nechali tak, jak byl — opřeného o stěnu zchátralého psího kotce. V rukou svíral brokovnici. Vypadala přesně jako zbraň, jejíž fotografii měli ve vyšetřovacím spisu — Benelli Supernova ráže 12. Puška se opírala o ztuhlé tělo. Pažbu měl mrtvý mezi nohama a hlaveň mířila vzhůru — tam, kde bývala hlava. Z té zbyly jen kusy. Pravá tvář, spodní čelist a větší část hrdla úplně chyběly. Broky svou silou roztrhaly všechno, co jim stálo v cestě, a ohraničenost rány vypovídala o tom, že vzdálenost mezi hlavní a tělem byla minimální. Oběť ji nejspíš měla v době výstřelu přitisknutou ke spodní čelisti. Byli si vcelku jisti, že před sebou mají Jana Cedera. I když většina obličeje chyběla, nos a levé oko se zachovaly. I temeno hlavy zůstalo víceméně neporušené a zbytek zrzavých vlasů vypadal jako klaunský příčesek, pod nímž bylo vidět směs krve, mozkové hmoty, zubů a úlomků kostí. Vypadalo to podivně. Erik přistoupil k tělu. Řekli mu, co ho čeká, přesto zbledl. „To je Ceder?“ vysoukal ze sebe, ačkoli odpověď znal. Tak to při pohledu na hrůznost bývá: zůstane jen to, o čem ani není třeba mluvit. „Ano, takhle jsme ho našli,“ řekl Sebastian. „Pes štěkal jak zjednaný.“ Erik si tělo znovu prohlédl. Pokoušel se uvažovat, ale moc se mu to nedařilo. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210664
„Do prdele,“ vyrazil ze sebe a koutkem oka zahlédl přijíždět Torkelovo auto. Šéf kriminálky zaparkoval vedle Erikova vozu. „Co myslíte, byla to sebevražda?“ pokračoval Erik a otočil se k Sebastianovi, který se na něj pochybovačně zahleděl. „Nejsem technik ani soudní lékař. To mám hádat?“ „Na sebevraždu je to trochu moc jednoznačné,“ zahlásila Vanja, která se k nim blížila. Podařilo se jí najít provaz a uvázat psa k nedalekému stromu. Špic nepřestával štěkat. Erik se na ni tázavě zahleděl. „Co tím chcete říct?“ zeptal se. Ukázala na brokovnici v mrtvolně bledých rukou Jana Cedera. „Vsadím se, že jde o zbraň, kterou byli zavražděni Carlstenovi. Co myslíte?“ Erik si klekl a pušku si prohlédl. „Mohla by to být ona. Typ i značka odpovídají.“ „A to mi právě vadí,“ podotkla Vanja. „Proč by k tomu, aby si vzal život, používal vražednou zbraň?“ „Možná je to způsob doznání…“ Sebastian měl v úmyslu se stáhnout a přenechat vedení situace Vanje. Byli tým a ve skupině člověk občas musí hrát druhé housle, i když to není jeho styl. Jenže Erik Flodin v sobě měl něco, co Sebastiana popuzovalo, takže se přece jen neudržel. „Aha, takže Ceder při výslechu celý den zapírá, dokonce si dá práci s tím, že si opatří alibi, načež odjede domů, vyhrabe pušku — která mimochodem byla schovaná tak dobře, že jsme ji nenašli — a potom se zastřelí. Připadá vám, že to zní pravděpodobně?“ Erik s odpovědí otálel. Nechtěl se se Sebastianem pustit do křížku. Ne teď a ne tady. Ale Sebastianův výsměšný výraz ho přiměl změnit názor. „Nemůžeme si být jisti, jak uvažoval,“ prohlásil téměř vzdorně. „Jedna z možností to je, ne?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210664