na promítání Rocky Horror Picture Show, kam byl vstup povolen jen v příslušných maskách, a dodnes na to nucené třeštění vzpomínám jako na jeden z nejúmornějších večerů, které jsem byl v životě nucen přetrpět. Co by člověk z lásky neudělal! Živě si pamatuji, jak sedím na sedadle v roztrhaných punčocháčích Lizy Godwinové, na tváři rtěnkou namalovaný strnulý škleb, a ač nejsem věřící, modlím se Bože, jestli existuješ, nedopusť prosím, abych znovu tancoval na „Time Warp“. A Cat, ano, Cat něčím Rocky Horror připomínala a našeho syna to zřejmě fascinovalo, protože jí držel dlaň vzadu na kříži, zatímco její prsty zkoumaly díru na koleni jeho džínů. Bylo to všechno poněkud znepokojující a musím přiznat, že se mi ulevilo, když řekla: „Tak fajn, lidičky, moc ráda jsem vás poznala. Máte naprosto úžasného kluka!“ Důrazně ho pleskla po stehně. „Ano, my víme,“ řekla Connie. „Užijte si památky! Mladíku, doprovoďte mě ke dveřím. Nerada bych, aby mě bufetová policie srazila k zemi a prohledala na holém těle.“ Zařehtala se a pak zaskřípala židlí o zem, když zvedala ze sedadla harmoniku jménem Steve, a narazila si na kudrnatou hlavu cylindr. Pak Steve naposledy zakvílel a byli pryč. Seděli jsme v tichu, jaké obvykle následuje po nehodě, až se Connie ozvala: „Nikdy nevěř ženské v cylindru.“ Rozesmáli jsme se, rozradovaní sladkým manželským sdílením společné nelibosti. „Maminko, tatínku, rád bych vám představil svoji nastávající.“ „Douglasi, to neříkej ani z legrace.“ „Proč? Mně se líbila.“ „Proto jsi jí řekl, ať vrátí tu snídani?“ zasmála se Connie. „Myslíš, že jsem to přehnal?“ „Pro jednou uznávám, že ne.“ „Co myslíš, že ho na ní tak bere? Já bych řekl, že ten smích.“ „Podle mě to nebude jen tím smíchem. Říkám si, jestli s tím náhodou nějak nesouvisí sex. Albie, Albie,“ povzdychla si a tvář jí zastřel smutek. „Douglasi,“ řekla a položila mi hlavu na rameno, „náš chlapeček už nám vyrostl.“ 102
nichols_tri_6_376.indd 102
21.8.2015 9:24:01
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210614
54. sdílení Doufal jsem původně, že aspoň poslední den v Paříži strávíme všichni tři spolu, ale Connie byla unavená a trvala (dost nevrle) na tom, že by chtěla mít aspoň minutu pro sebe, kdybych dovolil, jednu jedinou minutku, pokud to není proti zákonu. Ponecháni napospas jeden druhému míváme já i můj syn sklony propadat panice, ale obrnili jsme se trpělivostí a vyrazili do Musée d’Orsay. Počasí se pokazilo, pod nízkým, hustým příkrovem oblak bylo vlhko a dusno. „Přijde bouřka,“ poznamenal jsem. Albie na to nic. „Cat se nám moc líbila,“ řekl jsem. „Tati, nemusíš nic předstírat, mně je to totiž fuk.“ „Ale vážně, líbila! Připadala nám ohromně zajímavá. Komplikovaná.“ Kus cesty ticho a pak: „Myslíš, že zůstanete ve spojení?“ Albie nakrčil nos. Nikdy jsme netrávili moc času probíráním srdečních záležitostí, já a můj syn. Znal jsem lidi – hlavně to byly kamarádky Connie –, kteří vedli se svými dětmi až děsivě otevřené hovory, v jednom kuse seděli zaboření do bachratých pohovek a probírali s nimi vztahy, sex, drogy, emocionální a duševní zdraví, a nenechali si ujít jedinou příležitost promenovat se po bytě nazí, protože co lepšího by si tak dítě v pubertě mohlo přát? Stopy zubu času vystavené v úrovni očí? Mně osobně tenhle přístup připadal násilný a samolibý, nicméně uznával jsem, že i já sám bych mohl leccos zlepšit, například zbavit se přehnané rezervovanosti. Můj otec se dopustil čehosi bezmála na hranici „otevřeného hovoru“ jen jedinkrát, totiž když mi před odjezdem na univerzitu nechal na polštáři dárek na rozloučenou: rozložený leták zdravotní pojišťovny o sexuálně přenosných chorobách, čili veškeré informace, které kdy budu o záhadách lidského srdce potřebovat. Moje matka přepínala televizi pokaždé, když se v ní dva lidé políbili. Oba dva propluli rozvolněnými šedesátými lety naprosto nedotčeni. Kdyby se psal rok 1860, vyšlo by to nastejno. Jak jsme přišli na svět já a sestra, pro mě dodnes zůstává velkou záhadou. 103
nichols_tri_6_376.indd 103
21.8.2015 9:24:01
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210614
Ale neměl jsem snad v plánu pracovat na své emocionální otevřenosti? Třeba je právě tohle ideální příležitost popovídat si o zmatcích dospívání, a já bych se na oplátku mohl svěřit s pár klady a zápory manželského života. S touhle představou jsem zakormidloval stranou do rue Jacob, k hotelu, kde jsme s Connie bydleli před osmnácti lety, zastavil se a vzal Albieho za nadloktí. „Vidíš ten hotel?“ „Ano.“ „To okno tamhle nahoře? Druhé patro v rohu, žluté záclony?“ „Co je s ním?“ Položil jsem mu ruku na rameno. „Tam, Alberte Samueli Petersene, je ložnice, v níž jsi byl počat!“ Možná to na něj bylo přece jen moc brzy. Představoval jsem si původně, že by to mohlo vyznít vcelku poeticky, vidět místo, kde se spermie spojila s vajíčkem a bác ho, Albie byl na světě. Tak trochu jsem čekal, že ho to pobaví, představa rodičů mladších a bezstarostnějších, než jsou teď. Doufal jsem, že by ho dokonce mohla dojmout nostalgie, s níž vzpomínám na milostný akt, při němž byl stvořen, akt prodchnutý přinejmenším v mé paměti dojetím a starostlivostí. Ale zřejmě jsem to dost dobře nepromyslel. „Cože?“ „Přímo tady. V tomhle pokoji. Tam jsi vznikl.“ Znechuceně se zašklebil. „Teď už tu představu nedostanu z hlavy.“ „Jak sis asi myslel, že se to mohlo stát, Albie?“ „Já vím, že se to stalo, jen nechci, aby mě někdo nutil o tom přemýšlet!“ „Já myslel, že tě to bude zajímat. Myslel jsem, že budeš…“ Vyrazil po ulici dál. „Proč to děláš?“ „Co myslíš?“ „Proč mi to všechno vykládáš? Je to vážně divný, tati.“ „Není to divné, prostě si kamarádsky povídáme.“ „Nejsme kamarádi. Jsi můj táta.“ „To neznamená… dobře, tak dospěle. Už jsme oba dospělí, tak si můžeme jako dospělí popovídat.“ „Jo aha, tak díky za sdílení, o který jsem nestál.“ 104
nichols_tri_6_376.indd 104
21.8.2015 9:24:01
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210614