„Takže bychom regresi ukončili? Dneska jsme toho našli poměrně dost a beztak se tomu věnujeme už tři a půl hodiny.“ „Já jsem pro. Ale musíme co nejdřív zase pokračovat.“ „S tím počítám. Vrať se tedy do knihovny a poděkuj za vypůjčený spis.“ Učinil jsem podle pokynu a knihovník mě dokonce doprovodil po schodech až ke dveřím, kde jsem se k němu otočil a uklonil se způsobem, o jakém jsem byl přesvědčen, že vyjadřuje co nejvíce úcty a vděčnosti. Posléze jsem vstoupil do chrámové lodi. Sál byl nyní osvětlen svícemi na okrasných svícnech. Nedokážu určit, co mi napovědělo, že zde mám usednout do jedné z prvních lavic a čekat, ale byl jsem si tím naprosto jistý. Přicházeli bíle oděné duše lidí a usedali do mé blízkosti. V této naprosto výjimečné chvíli jsem pochopil, že mě přišli navštívit bývalí příbuzní a blízcí přátelé, kteří již delší či kratší dobu nežijí ve fyzickém těle. Vyměnili jsme si pozdravné pohledy a já od nich vyciťoval povzbuzující úsměvy. Nebylo možné rozeznat podoby jejich obličejů, ale troufám si tvrdit, že jsem některé z nich pocitově bezpečně poznal. V tichosti jsme společně poseděli a trávili nezapomenutelnou slavnostní chvíli, kterou jsem si netroufal nijak narušit hovorem nebo nějakým vyzvídáním. Cítil jsem jejich lásku. Potom jsme se rozloučili a oni zase odcházeli. Jednalo se o nesmírně silný zážitek, jakého mi bylo dopřáno prožít, aniž bych si vůbec dovolil na něco takového pomyslet nebo o to žádat. Stanul jsem u velikých dveří chrámu, abych se tu naposledy rozhlédl, potom jsem je otevřel a sestupoval po schodech dolů, přičemž jsem se cítil jaksi odlehčenější a čistší, než při mém stoupání před několika hodinami. Eliška regresi ukončila. „Jsi v pořádku?“ zeptala se, když jsem otevřel oči. „Určitě,“ zněla má odpověď, přestože jsem trochu rozrušeně těkal po místnosti. „Tak já jdu postavit na kafe,“ pronesla Eliška a v dalším rozhovoru pokračovala z kuchyně. „Bylo mi tě chvílema až líto. Dost jsi pociťoval bolesti, viď?“ „No, občas to nebylo zrovna příjemný. Hlavně při tom střílení a taky při těch zvláštních zkušenostech, když mojí duši přitahovalo utrpení těch nejbližších.“ „A jsi tedy s dnešní regresí spokojen?“ „To každopádně. Ale potřebuju se dozvědět víc. Budeš na mě mít někdy vbrzku zase čas?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210588
„Dřív než za tři neděle to nepůjde. Můžeme se předběžně domluvit na třetí víkend v květnu. Vyhovuje ti to?“ „Na sobotu jsem slíbil hostování s jednou kapelou, ale určitě bych k tobě dokázal přijet v neděli po poledni.“ „Tak jo, jsme domluveni. Volat si už před tím ani nemusíme. To leda, že by se něco změnilo.“ Po necelé hodině jsem opět míjel Rokycany. Při té příležitosti jsem zavzpomínal na posezení s kamarády hudebníky z tohoto města, kam jsem rád a poměrně často svého času jezdil na návštěvu. Vojta, Pepík a Dana byli tenkrát prvními lidmi, kterým jsem mohl vyprávět příběh potulného rytíře, když mé zážitky z hypnotické regrese byly úplně čerstvé. To jsme měli s Eliškou již druhé sezení, při kterém se podařilo poznat prakticky celý příběh. Tehdy to také bylo na dvě etapy. Poprvé jsme našli jen některé výjevy a až napodruhé se nám to pospojovalo dohromady. Doufal jsem tedy, že by to i tentokrát mohlo proběhnout podobným způsobem a že bych si mohl za necelý měsíc odvážet silné a poučné zážitky, jako tomu bylo před lety. Konečně jsem se dočkal. Znovu jsem se blížil k Plzni a tentokrát si nevezl ani tu tradiční akademickou čtvrthodinku zpoždění. Dokonce jsem měl obavu, abych Elišku třeba nevyrušil v polovině nedělního oběda, bohudík nestalo se tak. „Dneska sis dal nějak nezvykle dostatečnou rezervu. Ty se už nemůžeš dočkat, viď?“ přivítala mě terapeutka a uvedla mě dál. „Asi máš pravdu. Jsem fakt zvědavej, co se nám dneska podaří zjistit. Ale to jedno cigárko a trochu kafe si každopádně neodpustím.“ „No jasně. Na to tě znám až moc dobře. Káva je samozřejmě připravená.“ Po nějakých dvaceti minutách jsem si již hověl v pohodlném křesle, v němž jsem minule trávil bezmála čtyři hodiny. Po nezbytném uvolňování podvědomí a dalších již dříve zmíněných postupech mě Eliška rovnou poslala na začátek života, do kterého mi bylo minule dopřáno vstoupit prostřednictvím knihy, vybrané úctyhodnou osobností knihovníka. Takže jsem byl poslán na začátek a mé podvědomí uposlechlo, jak jsme po chvilce zjistili, ještě dokonaleji, než to snad Eliška původně myslela. Zpočátku jsem okolo vnímal pouze tmu a cítil nablízku jakýsi východ z tohoto stísněného prostoru. Na druhou stranu se mi však příliš nechtělo opustit bezpečí tohoto úkrytu, přestože mě cosi jakoby táhlo ven. Pozvolna mi začínalo docházet, jakou chvíli právě prožívám. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210588
„Eliško, já mám dojem, že se nacházím v matčině břiše těsně před příchodem na světlo světa,“ informoval jsem překvapeně terapeutku, kterou toto docela pobavilo. „A těšíš se ven?“ „Ani nevím, docela se mi tam líbí.“ „Jen nebuď líný a snaž se mámě pomáhat.“ „Teď už ležím v postýlce a dívám se na matku,“ řekl jsem po krátké odmlce a vzápětí pokračoval „je moc hezká, má dlouhé černé vlasy a tmavé oči.“ „Vidíš ještě někoho? Například otce?“ „Jo..., myslím, že ho vidím sedět za stolem. Je to urostlej chlap, má kudrnatý vlasy a bradu zarostlou hustým vousem. Na sobě má nějakou vestu a košili. Kolem krku má uvázanej šátek. Teď vstal, jde ke mně a usmívá se.“ „Řek’ bych, že je něco jako dobytkář, odněkud z Texasu nebo Arizony, ale můžu se plést.“ „Jak jsi to poznal?“ „Nepoznal, nějak to ale vím.“ „Dobře. Přesuň se tedy do období, kdy se ti přihodilo něco hodně důležitého, co závažně ovlivnilo tvůj tehdejší život.“ Tentokrát mi trvalo déle, než jsem znovu promluvil. Velice pozvolna jsem začínal rozeznávat obrysy vozů, plachet a kol, líný pohyb tažných zvířat a některých lidí, jdoucích podél povozů. Okolní krajina mi připadala dost rovná, jen v dálce napravo se tyčily vysoké skalní štíty. Celá tato scenérie působila vyprahle a navozovala pocity žízně, hladu, únavy a tiché beznaděje. Barevně jsem celý obraz vnímal laděný dohněda a díval se na vše jakoby zespoda. „Eliško, jezděj tady kolem mě nějaký veliký vozy. Ležím na zemi a nade mnou se srocuje hlouček lidí. Asi bych si přál, aby mě zvedli, ale jim se do toho nejspíš moc nechce.“ „Nemůžeš na ně zavolat a požádat je, aby ti pomohli vstát?“ „Zkouším to, ale nic se neozývá. Myslím, že nejsem při vědomí. Připomíná mi to sen, kdy člověk potřebuje před něčím utíkat a nemůže se pohnout z místa.“ „Tak se snaž ještě víc. Třeba se to nakonec povede.“ „Nevím, těžko. Začíná se mi ten obraz ztrácet..., už zmizel úplně. Kolem je jenom tma.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210588