a nad letadlem jen skomíravě svítalo. Bylo to jako vyjádření celého mého aktuálního rozpoložení v kostce. Holt ženský to nemaj lehký a lehčí už to nebude.
98
I když možná přece jen na těch dovolených něco bude. Když jsme po tříhodinovém letu a hodinovém transferu z letiště, po všech těch čekáních s kufry u nohou a vzájemných nevraživých pohledech konečně přišli do našeho apartmánu, měla jsem pocit, že to přece jen může stát za to. Měli jsme výhled na moře, bazén pod okny a pokoj byl také ucházející. Děti se bleskurychle převlékly do plavek a vypadly k bazénu. Karel tam rychle zamířil za nimi, snad aby ještě ukořistil aspoň jedno volné lehátko, nebo proto, aby nemusel trávit čas se mnou. Ani mi nevadilo, že jsem zůstala na pokoji sama s nevybalenými kufry. Uklízení mě uklidňuje, takže jsem všem naskládala jejich věci do šuplíků, dojala se nad tím, jak velké kalhotky už nosí moje dcera a kolik triček si s sebou vzal můj syn, a když jsem to všechno měla hotové, rozhodla jsem se vyrazit na pláž, na lehkou procházku nebo tak něco.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210587
Ne nadarmo všechny romantické filmy (nebo alespoň většina z nich) končí na mořském břehu. Vlny omývající mi mírně oteklé kotníky působily blahodárně, voda byla teplá i celkem čistá a ve mně se konečně rozhostil klid a mír. Rozhodla jsem se, že navzdory všemu a všem si tuhle dovolenou užiju. Je to přece jenom jednou za rok a z ubíjející rutiny mého života je to příjemné vybočení. A třeba i moje rodina tu pochopí, že společně strávené chvíle můžou stát za to. V návalu emocí a šťastných pocitů jsem popošla do moře, vstříc netušeným obzorům, na nichž se plavil nějaký výletní parník. Vlny mi lehce ošplíchly kalhoty, což mi ale jen dodalo pocit nespoutanosti. Pak mi ale podjela noha na jednom z oblázků a já do moře zahučela jako velryba. Začala jsem lapat po dechu a zápasit s vlnami, které byly celkem silné i na mých osmdesát kilo živé váhy. Já se tu snad utopím, blesklo mi hlavou a představila jsem si truchlící rodinu na pohřbu. Se zadostiučiněním jsem se v duchu kochala jejich zkormoucenými výrazy a užívala si jejich šok z toho, že zůstali bez mé neutuchající
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210587
100
péče. Doufala jsem, že jim právě v tom momentu došlo, že s laskavou přípravou svačin, omluvenek a domácích úkolů je konec, že odteď musí už být dospělí, všichni tři. Skoro bych se samou radostí utopila z těch blažených pocitů postradatelnosti, kdyby po mně konečně nesáhly nějaké záchranné ruce a nevyvlekly mě z toho tragikomického topení se v metrové hloubce na břeh. Otevřela jsem oči do slunečního svitu nad sebou a rozeznala mužskou tvář. Karel to nebyl. Ale mluvil také česky, což byla má jediná záchrana, s cizími jazyky jsem trochu na štíru. „Madame? Are you ok? Ona vůbec nevnímá, vole, hele!“ Obracel se ke komusi vedle sebe a zase koukal na mě. Tak jsem se na něj usmála a poděkovala mu za záchranu – a už byla ruka v rukávě. Záchrana života v kostce. Ženský to holt nemaj lehký, ale někdy se i trochu zadaří. Jmenoval se Milan. Ten druhý byl taky Milan a oběma bylo tak pětatřicet. Byli z Moravy a moc je potěšilo, že jsem se probrala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210587