polovinu těla při tom měla zakloněnou a hlavu odvrácenou, jako by říkala vari. Nejspíš proto, aby ji tatínek náhodou netrefil. Ten ale pokaždé šťastně trefil kapra tupým koncem sekery a odešel na dlouho do hospody. „Martičko, budu vod vás potřebovat kontrolní zprávu vo tý soutěži aktivity,“ slyším říkat šéfku. „Do kdy to má být, paní inžinýrko?“ „Na ministerstvu ten materiál chtějí do patnáctýho. Ale nedě lejte si s tím hlavu. Stačí, když to napíšete stručně. Hlavně aby tam byly čísla a nějaký ty dojemný příklady, dyk víte,“ uchichtne se stydlavě. „Ano,“ říkám, „ale…“ Zvoní telefon. „Halóóó?“ ptá se šéfka pronikavě. „No ahój! Tak co, byl jsi tam? Eště né? Aha, jo, jo. No my tu máme zase blázinec, to víš. No já ti nevim…“ Hovoří dlouho a hlasitě. Dívám se z okna, pak si sednu k psa címu stroji a nadepíši: Kontrolní zpráva o průběhu Soutěže ak tivity veřejných knihoven k 60. výročí VŘSR a 55. výročí vzniku SSSR a podklad ke zhodnocení jejich podílu na Hlavních směrech kulturně výchovné činnosti v roce 1977. Podtrhnu to a zadívám se na to. Ostatní kolegyně se vytratily. Oblaka se zdvihla do výšky a slunce praží naplno. Je tu zakouřeno a dusno. Ten hlas si ke mně znovu přisedá: „A řekni Aleně, ať si nebere ty světlý šaty, nebo se zas příšerně zmaže. Má tam ty květovaný. No, ty. A hele, Vašek ať mě nedo paluje. Mám toho s ním už fakt dost…“ Úporně se dívám na to, co jsem napsala. Kontrolní zpráva o průběhu, než dojdu na konec, nevím z toho nic. „Nekecej, vážně?“ slyším zas. A napadá mě, jak důmyslně je rok rozporcovaný nožem jejich normalizačního náboženství: sotva se nám podaří strávit Únor, vítězství pracujícího lidu v Čes koslovensku, máme tu přesnídávku Březen, Měsíc knihy, naro zení Jana Ámose a Mezinárodního dne žen. Pak První máj, svátek
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210573
pracujících, a devátý květen, osvobození Rudou armádou. Čer ven, Mezinárodní den dětí, srpen, Slovenské národní povstání, ří jen, Den znárodnění. Menu, ověnčeno magickými číslovkami 60, 30, 55, vrcholí v listopadu chodem zvaným Říjen. Vlastně Velký říjen. Ani chvíle klidu. Knihovníci, místo aby půjčovali knížky, k těmto a dalším výročím zvláště též, především, rovněž i nebo nadále rozvíjejí, prohlubují, věnují pozornost a péči, zefektivňují a zintenzivňují práci s dětmi a mládeží, světonázorovou výchovu obyvatelstva, estetickou výchovu a propagandistickou činnost. Aspoň tak se chce, abychom my o tom psali v našich materiálech pro ministerstvo kultury, a to vždy ve světle, z hlediska a v soula du se závěry čtrnáctého, patnáctého, šestnáctého… tisícího sjez du KSČ. Vchází paní ze sekretariátu a přináší poštu. Přebírám ji, pro tože šéfka stále telefonuje, a třídím ji na hromádky. Je tam i po slední číslo časopisu Čtenář. Otvírám je a s překvapením zjišťuji, že mi přece jen otiskli, samozřejmě tou nejkurzívovatější kurzí vou, fejeton, který v redakci vyvolal tolik sporů. Šéfredaktorka je nejspíš jako každý červen na dovolené na Rujaně, tak si to tam troufli dát. I k otištění takovéhle banality je totiž třeba být od vážný:
TAJNÁ ŘEČ „Mami, co je to materiál?“ Jak proradná otázka! A přitom vám bylo takové slunné, pokojné od‑ poledne, od něhož by se člověk žádného podrazu nenadál. Za otevřeným oknem ševelila zchřadlá lípa a ptáci cvrlikali ostošest. „No, já nevím, jak bych ti to nejlíp… Jsou to lejstra. Popsaná lejstra, víš?“ Vyvalil oči: „Lejstra? Ale dřevo a kámen je taky materiál, ne?“ „Je, ale hůř se na něj píše.“ „Aha, a to, co teď píšeš, je taky materiál?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210573
„Ano.“ Naklonil se nad text a jal se pomalu a obezřetně slabikovat: „Knihovny v tomto období účinně prohloubily a rozvinuly práci s dětmi a mládeží, věnovaly pozornost zejména…“ Neměla jsem připustit, aby to četl. Byla bych se vyvarovala série ab‑ surdních odpovědí na logické otázky. Vždyť to dá přece rozum, že se roz‑ vinují plachty a rozvíjejí květy. A že knihovny jsou domy, snad z nedů‑ věry k mému chápání uvedl ještě baráky, budovy a stavení, a nemohou tedy popadnout lopatu, krumpáč nebo bagr a účinně prohlubovat. Chvíli jsem tiše, leč marně doufala, že mne osvítí spásná myšlenka, zazvoní telefon, nebo přijde listonoš. Jenže potom – viďte, že mi odpus‑ títe, kolegyně a kolegové – potom jsem mu musela prozradit služební tajemství. Na mou věru jen proto, že mne opustily síly. „Já se ti teda svěřím, když jinak nedáš. Ale musíš mi slíbit, že to niko‑ mu neřekneš.“ Slíbil to. Beze slova si nalízl dva prsty a zdvihl je k přísaze. A já mu vysvětlila, že máme takovou tajnou řeč. Náš jazyk sice vzdáleně připo‑ míná jazyk český, ale to je jen smluvená finta. Hemží se jinotaji, zaklí‑ nadly, košatými frázemi a záhadnými nepřípadnými přirovnáními, která používáme proto, aby tomu nikdo nerozuměl. Barvitou a napí‑ navou skutečnost, která se v důmyslném jazyce našich materiálů tají, nikdo nepovolaný neodhalí, ani kdyby se rozkrájel. Jen my knihovníci víme, že rozvíjet a prohlubovat znamená sednout si doprostřed hloučku zvědavých kluků a holek a číst jim pro radost po‑ hádku. Že zkvalitnit, zracionalizovat a zefektivnit znamená psát a te‑ lefonovat a sehnat ředitelce školy tu nejnovější příručku nakonec až z Prahy. Že zabezpečovat, poskytovat a zdokonalovat znamená strčit si do tašky O’Henryho nebo Agathu Christie a odnést to paní Dvořákové, která ráda čte, ale nemůže na nohy. Že věnovat soustavnou, systema‑ tickou, cílevědomou a trvalou péči znamená jít za soumraku opuštěný‑ mi ulicemi až do temného průchodu, kde se zvoní na Stojkovy, a vyklá‑ dat tam, že Pepíček je v knihovně vždy vítán, ale že cikánské děti musejí vracet knihy jako všichni ostatní. Že uplatňovat formy a metody nebo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210573