Aktovky v atentátu na Hitlera Dne 20. července 1944 se skupina německých důstojníků pokusila, rukou jednoho ze svých, plukovníka Clause Schenka von Stauffenberga, zabít Adolfa Hitlera. Atentát nevyšel, stejně jako jiné dřívější pokusy o odstranění nacistického diktátora. Hitler utrpěl jen lehká zranění a nacistická propaganda jeho přežití vydatně využila k posílení mýtu o Hitlerově ochraně „prozřetelností“ v zájmu „konečného vítězství“ třetí říše. Atentátníci, jejich pomahači a rodinní příslušníci byli brutálně potřeni. Po uvedeném datu se už žádný pokus odstranit Hitlera nekonal. Několik pokusů resp. nerealizovaných záměrů mu však předcházelo. Podle britského historika Iana Kershawa sahají počátky puče majícího za cíl odstranit Adolfa Hitlera až do doby takzvané sudetské krize v roce 1938. Tehdy prý někteří vysoce postavení činitelé německé armády, abwehru a diplomacie (Kershaw neuvádí jména) připravovali likvidaci Hitlera v případě, že by začal válku proti Československu. Ústupnost západních mocností, především britského premiéra Chamberleina, však vzala spiknutí důvod. Jak v další době rostla Hitlerova oblíbenost mezi Němci, k čemuž notně přispívala vojenská vítězství třetí říše v Polsku a na Západě, braly za své i myšlenky na odstranění nacistického diktátora, zvláště když za ním věrně a pevně stáli přední armádní činitelé, o Himmlerových SS a strukturách nacistické strany nemluvě. Přesto však Hitler v té době málem přišel o život. Osamělý bojovník, přesvědčený antifašista Georg Elser se pokusil 8. listopadu 1939 Hitlera zabít, když umístil výbušninu s časovým rozněcovačem v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller, kde se Hitler každý rok scházel se svými nejvěrnějšími při výročí pokusu o nacistický puč v roce 1923. Nesmírně brutální, vyhlazovací způsob vedení války na Východě a velké porážky, které německá armáda zažila na východní
97
Aktovky_tisk.indd 97
1. 7. 2015 22:29:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210433
Aktovky v dějinách
frontě v letech 1941-1943, a s tím spojená stále jasnější vidina katastrofy pro Německo, oživily do té doby latentní a pasivní ohniska odporu vůči Hitlerovi a jeho klice jak v armádě, tak v civilních, především nacionálně-konzervativních kruzích. Nejaktivnějším v armádě byl plukovník Henning von Tresckow, pozdější Stauffenbergův „učitel a mistr“, jenž už v době stalingradské bitvy prosazoval v kruhu stejně smýšlejících bezodkladné odstranění Hitlera. Skupina důstojníků kolem Tresckowa údajně chtěla nejprve Hitlera zatknout a izolovat při jeho návštěvě velitelství armádní skupiny B v Poltavě. Ta se ale neuskutečnila. O měsíc později, při příležitosti Hitlerovy návštěvy velitelství armádní skupiny Střed ve Smolensku, jej chtěl v důstojnické jídelně zastřelit podplukovník Georg von Boeselager, prý spolu s dalším důstojníkem. Neučinili tak, prý z obavy, aby při atentátu nepřišli o život také jiní. Oba potenciální atentátníci pak údajně chtěli Hitlera zastřelit při jeho cestě z velitelství k vozu, ale ani tento pokus nebyl realizován. Následovat měl záměr odstranit Hitlera za pomoci výbušniny, umístěné do jeho letadla, jež však neexplodovala, a rozhodnutí důstojníka Christopha von Gersdorffa nasadit svůj život a zabít Hitlera i sebe výbušninou, a to v Berlíně při příležitosti oslav Dne hrdinů. Tresckow Gersdorffa ujišťoval, že puč, který bude po jeho činu následovat, povede k dohodě Německa se západními mocnostmi o kapitulaci resp. příměří, zatímco „obrana říše na Východě“ bude pokračovat a v Německu bude zavedena „nějaká demokratická forma vlády“. K pokusu o atentát opět nedošlo, ale Tresckowovo vyjádření zjednodušeně a stručně vyjadřovalo ideové založení a velmi sporné základní intence pučistů. Už v roce 1943 by totiž odstranění Hitlera a jeho paladinů a nabídka kapitulace postavily západní Spojence před problém, jak na to reagovat. Spojenci totiž jakékoli nabídky ke sblížení, došlé z Německa, důsledně odmítali. Britská vláda, ale i Američané pohlíželi na německý nacionálně-konzervativní odboj spíše jako na překážku, neboť měli zájem na spojenectví se Sovětským svazem, takže rozhodující pro ně bylo, zda a do jaké míry bude činnost účastníků protihitlerovského odboje v Německu přispívat ke spojeneckému válečnému úsilí jako celku.
98
Aktovky_tisk.indd 98
1. 7. 2015 22:29:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210433
Aktovky v atentátu na Hitlera
„Neexistuje žádná iniciativa, kterou bychom mohli podniknout vůči takzvaným odbojovým německým skupinám či jednotlivcům, ať již z vojenské či civilní sféry, jež by nabízela sebemenší vyhlídku, že z ní vzejde praktická pomoc našim současným vojenským operacím na západě,“ stálo v interním memorandu britské vlády, vypracovaném počátkem léta 1944. Ian Kershaw upozornil na to, že ačkoliv byli Spojenci ochotni rozlišovat mezi nacistickým vedením a německým národem, už méně oddělovali Hitlera a jeho věrné přisluhovače od vojenských představitelů, nositelů pruské militaristické tradice, o kterých obecně platilo mínění, že byli hlavními viníky obou světových válek. Když se teď válka definitivně zvrátila v jejich prospěch, jevili Spojenci stále menší ochotu dopřávat sluchu vnitřní německé opozici, která podle nich má velké nároky, ale dosud nedosáhla ničeho a navíc chová naděje, že si Německo udrží některá dobytá území, hlavně na Východě. Tyto naděje panovaly především mezi staršími členy nacionálně-konzervativních odpůrců Hitlera, kteří na jedné straně odmítali barbarství nacistického režimu, ale na straně druhé se vyslovovali pro zachování velmocenského postavení Německa a jeho nadvládu ve střední a východní Evropě. Poněkud odlišné představy měli mladší členové tohoto proudu, kteří například na německé hegemonii nelpěli, leč v podstatě všechny spojovala utopie, nutně vzniklá z nerespektování resp. podceňování válečného dění a tendencí mezinárodní politiky. K této „duchovní“ či „teoretické“ německé opozici se přidali vojáci, nám už známá jména. Víceméně všichni souhlasili s tím, že základem úspěšného puče je likvidace Hitlera. To by však „teoretikové“ nedokázali, zatímco vojáci – které politické a společenské vize zase tolik nezajímaly – ano. Na jaře roku 1944 oživil staré plány zabít Hitlera generál Friedrich Olbricht, šéf Všeobecného vojskového úřadu v Berlíně a zástupce velitele Záložní armády generála Fromma. Podle Olbrichta mělo mít odstranění Hitlera a jeho věrných dvě etapy: samotný atentát a vzápětí provedení převratu, organizovaného ze štábu Záložní armády. Po ruce byl tentokrát odhodlaný vykonavatel Hitlerovy smrti: plukovník Claus Schenk von Stauffenberg.
99
Aktovky_tisk.indd 99
1. 7. 2015 22:29:59 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210433