„Ty jsi stejně nejlepší kámoš na světě,“ drmolil Jenda a velmi těžce se zvedal ze židle. Béďa se ale ke vstávání příliš neměl, tak ho Jenda s Markem chytli každý pod jedním křídlem a vyvedli ven. Vypadalo to dost komicky, neboť i oni by potřebovali podpěru. Před sokolovnou se všichni tři posadili na schody a lapali po čerstvém vzduchu. Tedy kromě Bédi, který spal opřený o Markovo rameno. „Teda jestli nebylo lepší s váma bejt před těma iks lety na těch Hracholuskách,“ uvažoval Marek a opřel Béďu o Jendu. „Už jsem ti řek, že jsi nejlepší kámoš na světě?!“ zařval s nějakým cizím přízvukem Jenda. „Neřek,“ ujistil ho Marek, načež mohutně pokřivil obličej: „Ty vole, kdo ho vypustil?! To je smrad, že by jeden zdech!“ „To víš, to jsou ty pivní,“ usmíval se přihlouple Jenda. „Já tě dam pivní, ty pangejte! Teď se mi kvůli tobě houpe pajšl,“ šklebil se stále Marek. „Hele, nemůžem tady takhle dřepět, je půl jedný, musíme vyrazit.“
Jestli jim cesta z Loužetic do Sovolusek trvala dvacet minut, tak nazpátek si to o dobrou hodinu prodloužili. Co chvíli se totiž museli vracet pro Béďu, který jim vyklouzl z chatrného sevření, čehož si všimli vždycky až po chvíli. A to ještě většinou proto, že po nějaké otázce, co směřovala na Béďu, se místo opileckého mumlání neozývalo nic. Takže problém byl, když se ho poté, co ho ztratili, třeba čtvrt hodiny na nic nezeptali. Jenda v polovině cesty pomalu odpadal, a tak musel Marek podpírat často i jeho.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210423
„Mě to tu nebaví,“ stěžoval si opilý a unavený Marek, „teď bych zašel do Králíka …“ „Do králíkárny můžeš, v tom ti přece nikdo nebrání, ale nevim, jestli se vejdeš do kotce,“ vykoktal ze sebe Jenda, pustil Béďu a zvracel do škarpy. Marek, který na tom byl také prachbídně, když to viděl, udělal to samé. Akorát, že do škarpy protější. Béďa zůstal uprostřed silnice sám, a protože spal, poroučel se bezvládně do polohy horizontální. Byla to strastiplná cesta. Nakonec ale do cíle dorazili a nebýt toho, že je doga Pepa hlasitě vyštěkala, dostali by se do postele bez toho, aby se matka vzbudila, všechny si je důkladně prohlédla, rozplakala se a skončila v kuchyni s mokrým hadrem na hlavě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210423
TRÁVA
K polednímu, když už celá ves žila běžným životem, promnul Marek oči, koukl na hodinky a nevěřil tomu, co viděl. Půl dvanácté a Jenda s Béďou ještě chrněli, jak Šípkové Růženy. Jelikož byl v místnosti, v níž všichni tři ve spánku vypouštěli lihové výpary všemi tělesnými otvory, smrad jako v konírně, otevřel Marek okno zapomínaje, že venku je vzduch sice čerstvější, ale víc živočišnější. Aby nevzbudil bratrance, odešel po špičkách z místnosti na WC s tím, že se potichu vrátí do postele a bude pokračovat v hnípací krasojízdě. Když zrovna vykonával potřebu, vzal někdo za kliku zamčených dveří záchodu. Markovi bylo jasné, že se spaním už je definitivní konec, neboť to mohla být pouze teta, která sice jejich vyspávání, po tom, co je v noci viděla, tolerovala, ale zpět do postele by ho nepustila. Nebo to mohl být strejda, který dnes odešel z družstva dříve, aby mohl kosit louku. A ten už by ho kor nepustil. Marek odemkl a pomalu otevíral dveře s nadějí, že by se mu podařilo třeba nepozorovaně proklouznout zpět do pokoje. V předsíni skutečně nikdo nebyl, a tak jako leopard stoupal po schodech nahoru. Za normálních okolností ty schody skoro nevrzaly. Ani když po nich šel před chvílí dolů. Teď ovšem spustily, jako by mu to dělaly schválně. „To je dost, že už vás napadlo vstávat, vy hambáři!“ ozval se za ním hlas tety, která mu samozřejmě nezapomněla hned vyčíst, že spláchl, když byl pouze na malé. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210423