V úterý přišli Francesco s Alexandrem na obhlídku. Dan jim spěchal otevřít, když se na chodbě objevila máma. Nebyla to náhoda. „Co je?“ zeptala se chladně. „Kdo to má být?“ „To… jsou moji kamarádi,“ odpověděl vylekaně. „No dobře, ale proč jsou tady? Proč se s nimi nescházíš přes síť? To přece vyjde nastejno.“ Byla asi spíš otrávená než naštvaná. „Takovej nevkus!“ Chytla se za hlavu. „Nikdy nepochopíš, v čem naše civilizace spočívá?“ Ještě jednou se na Dana podívala, chvíli o něčem přemýšlela, ale potom jako by usoudila, že mu není pomoci. „Ach…“ povzdechla si a otočila se zády. Zmizela ve dveřích. Francesco s Alexandrem byli mnohem větší než on. Mnohem větší, než si představoval. Došlo mu to, jakmile jim otevřel. Vedl si je chodbou k sobě do pokoje a byl na sebe pro tak velké kamarády hrdý. V pokoji Francesco nejprve obhlédl síť. „No jasně. Běžný ovládání.“ Zdál se být spokojený. „Mentální taky,“ přizvukoval Alex. Přestože po místnosti chodili a všechno zkoumali, Dan se nedusil. Cítil se jejich přítomností naopak svobodný. „A teď si mě v síti otevři,“ vyzval ho Francesco po chvíli. Dan nejprve nechápal: „To jako…“ „Normálně. Jako bych tu nebyl.“ „Aha… Jó!“ pochopil konečně Dan a otevřel si ho. Za pár zlomků okamžiku se Francesco opravdu objevil. Ale ne tady v pokoji. Seděl u sebe, jako vždycky: v lomeném výklenku moderní pracovny u krychlového průhledného stolu. Dokonce se k Danovi otočil: „Co je? Potřebuješ něco?“ zeptal se, ale spíš nepřítomně – jako by byl do něčeho zabraný. „Ne, nic. Vlastně… chtěl jsem se na něco zeptat.“ „Tak se ptej.“ Dan teprve přemýšlel, na co by se zeptal. A protože byl pod tlakem, vyšlo z něj něco, co říct nechtěl: „Pořád si myslíš, že se máme tvářit, jako že zóna odvrácených neexistuje?“ Francesco se zamyslel. I jeho ta otázka překvapila. Rychle se však vzpamatoval: „Že neexistuje, to úplně ne. Ale berme ji jako
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210411
samozřejmost. Jako něco, bez čeho to nejde. Povznést se nad ni. O to jde.“ Dan o zóně ve skutečnosti mluvit nechtěl, a tak raději přikývl. „To stačí,“ vložil se do toho skutečný Francesco stojící po jeho boku. Francesco v síti zmizel. „Super!“ vykřikl Alex. „Bravo, Franto!“ Dan se na oba s úžasem podíval. „Takže takhle to bude vypadat…“ „… až tady nebudeš,“ doplnil Alex. „A až já nebudu u sebe,“ dodal Francesco. Daniel viděl, že se má ještě hodně co učit. Viděl, co dokázali, nedovedl však pochopit, jak se jim to mohlo povést. Oba jeho kamarádi byli geniální. Zůstali u něj ještě skoro tři hodiny a předvedli mu několik dalších triků. Alex se hravě naboural do systému jeho mámy – mohl číst vzorce i pokyny, jimiž řídila výrobu potravin, dokonce i ty mentální, které dávala jen ze své hlavy. Až to Danielovi přestalo být příjemné: takhle do ní vidět. Co kdyby se celé lidské bytosti přestěhovaly do sítě – tak, jak si to ona přála? Ne, nebylo by možné je ochránit. Někdo by se do člověka opravdu mohl nabourat a začal by mu zevnitř třeba poroučet. Anebo by mluvil a jednal jeho jménem. Ještě dlouho po odchodu obou kamarádů se Daniel cítil uvolněný a sebejistý. S nimi to bylo něco úplně jiného než povídání se spolužáky. Díky Francescovým a Alexovým schopnostem se teď méně obával budoucnosti. Už během středy se však pochybnosti vrátily. Kdyby alespoň tatínek věděl, že tady místo něj bude Francesco. Co když se k němu tatínek zrovna ohlásí, najde si na něj čas a bude si samozřejmě myslet, že mluví se skutečným Danielem, a zatím… Ještě hůř mu bylo ve čtvrtek ve škole. Ester cosi vykládala, ale jeho jako by se to netýkalo. A přitom mluvila o tom, jak ještě Vily Gates, krátce před svou smrtí, založil Centrum vesmírných pozorování a pronesl památnou větu: „Není žádné zpátky. Je jenom nahoru!“ Tu větu, kterou Daniel četl v tomtéž Centru, když cestoval na planetární střechu horizontálním výtahem. Větu, kterou Gates vytyčil směr, jímž se mají ubírat myšlenky zdejších obyvatel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210411
Daniel si připadal divně a nevěděl proč. A na konci výuky, když se všichni měli zase na týden rozejít do svých domovů, se ho zmocnilo jakési dojetí. Najednou se mu chtělo brečet. A opravdu se rozbrečel.
14. Pátek. Zbytečný den předcházející sobotě. Trýznivý den; pomalu se vlekoucí; pouhá spojnice mezi minulostí a budoucností. Kdyby se tak některé chvíle daly vynechat a prostě se v čase rovnou posunout. To by právě teď udělal, přestože se nedalo říct, že se těší. Zoufale zatoužil přihlásit se k tatínkovi. Nebo k němu rovnou zajít. Jenomže se neodvažoval, když zároveň střežil tajemství. A tak nezbývalo, než aby se každou vteřinou onoho zbytečného dne protrpěl. Večer měl dojem, že ho začíná bolet v krku. Kdyby onemocněl, mohl by zítřejší cestu zrušit. Přistihl se, že si to snad i přeje. Indikátor mu však žádnou nemoc nezjistil. „Dědečku, když jsi umřel, tak tě poslali do vesmíru?“ zeptal se po chvíli váhání před spaním. „Anebo vlastně…“ snažil se nějak zmírnit to, co vyslovil, protože dědeček byl přece pořád ještě nějakým způsobem tady a jistě tu i chtěl být. Dědeček se však spokojeně usmál: „Jistěže poslali. Šel jsem napřed – cestou zemřelých. Ale ty, ty se toho možná dožiješ: vydáš se do nového domova daleko ve vesmíru už za života. Půjdeš v mých stopách.“ Ta slova Dana uklidnila. Najednou měl dojem, že je to správný směr. Nejlepší možný ze všech směrů. A on si to vyzkouší: už zítra. Sice jen trochu, jen několik prvních metrů… „A potkáme se tam?“ napadlo ho. Ani teď dědeček nezaváhal. Usmál se přes své vrásky: „Určitě, Danečku. Tam se všichni sejdeme. Na naší budoucí planetě. Kdybych tehdy nespadl tak hloupě na hranu stolu, mohl jsem tu ještě být. Ale když se to stalo, tak si myslím, že to byl šťastný pád. Protože díky tomu pádu jsem mohl jít napřed. A zároveň jsem tu takhle zůstal s tebou.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210411