sloužili. A to, jestli se k horní boudě vleku dostali pěšky od křižovatky kousek za pilou, nebo v povznesený náladě absolvovali fantasmagorickou přepravu na nějakým vozíčku, to přece nehrálo žádnou roli. Celou tu dobu o sobě všichni tři věděli, měli se na očích, takže taky věděli, co každý z nich dělá. A to platilo, i když přišli po svých, i když se přivezli…“ „To si myslíš i teď? Ty ses jich opravdu nikdy nezeptal? Přece na té vojně nebyli celou věčnost!“ „Já je totiž z ničeho nepodezíral. Chápeš už konečně, že já tenkrát nepodezíral nikoho z ničeho? Pravda je, že když mi jednou Káš – to byl jeden z té dvojice, přinesl korektury – to už byl zpátky z vojenskýho cvičení – připomněl jsem mu Sitaře a nadhodil, že někdo měl větší smůlu než oni dva, že z toho Sitařova vlekovýho dopravníku vypadl na zem. Káš se tomu zasmál a povídá: To vám říkal Sitař, že jo? On přece vždycky strašně žvanil.“ „Víš, co mě na celé věci překvapuje?“ zeptala se redaktorka a vůbec se netvářila, že by tohle vyprávění mohla brát jako něco úsměvného. „Když jsem se tě před pár dny poprvé zeptala na to, jak to tenkrát bylo, musel jsi se rozpomínat… dokonce i na jména těch mladíků korektorů. Řekl jsi, že na podnikovou chatu taky přijeli pomáhat, byli to prostě dva z pětice, která čekala na pile. Jenže ono to tvý vzpomínání bylo jaksi na pokračování. Pak ses totiž rozpomněl, že k pile přišli od vleku. Potom jsi dodal jejich vyprávěnku, jak se k tomu vleku dostali. A teď se dovídám, že to bylo jinak.“ „Mě taky něco překvapuje,“ odpověděl stejně vážně. „Překvapuju já sám sebe. Tenkrát jsem prostě nepodezíral… To byl základ. Matyse opravdu měli lidi rádi – a já se jen utvrzoval v tom, proč to nikdo z nás nemohl udělat. A teď najednou jako bych hledal důvod, proč to někdo udělat mohl. A to mě překvapuje. Čím to všechno je, vážená slečno Poirotová? Tím, že stárnu – a tedy taky obecně vzato víc podezírám?“ „Ber to tak, že jsem ti k tomu podezírání asi pomohla já. A pomůžu zřejmě ještě víc, když ti připomenu to, k čemu jsme společně došli: Vlastně nás pořád zajímají ti, o který víme, že tam byli. Já vím, že jsem už protivná a vlezlá, ale když
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210379
to trochu pootočím, musím se tě zeptat: Z těch, o kterých nevíme, jestli tam byli, nebo si prostě myslíme, že tam nebyli… Našel bys mezi nimi někoho, koho bys… možná i tenkrát!… dokázal z něčeho podezírat? Myslím – z něčeho, co by mohlo Matysovi uškodit?“ „Já to taky trochu pootočím: Je pravda, že Matyse lidi měli rádi, ale už klasika nám připomíná: Není na světě člověk ten…“ Větu ani nedokončil, protože slečna Poirotová spokojeně kývla: „Tak kdo?“ „Plohan. Ten tam ale opravdu nebyl a dokonce na tu svou nepřítomnost měl úřední papíry…“
*** Tentokrát si čas své pochůzky po městě slečna Poirotová rozvrhla tak, aby s největší
pravděpodobností
mohla
na
ulici
potkat
svého
někdejšího
spoluzaměstnance, dnes správce bůhvíjaké počítačové sítě – Plohana. Pokud ovšem její odhad týkající se jeho dodržování zvyklostí a návyku chodit v přibližně stejnou dobu domů stejnou ulicí, je správný… Ukázalo se, že skoro správný. Chvilku sice bylo nutné postávat u několika výloh, ale pak už byl vždy upravený, korektně se tvářící muž na dohled. Kdyby o Plohanovi člověk nic nevěděl, patrně by si k této perfektně upravené postavě jen těžko domýšlel horolezecké lano – a vůbec by s ní nespojoval historku, kterou Hána, byť s údajnými výčitkami svědomí – vyprávěl. Ty výčitky prý byly proto, že si Hána připadal jako klepna, bezostyšně šířící drby, které vlastně s celým případem nemůžou souviset. Nakonec to však přece jen své dávné kolegyni vyklopil. Plohan se prý oženil velice mladý, vzal si svou někdejší gymnaziální spolužačku, celkem nevýraznou tichou milovnici oper a baletů. Manželství bylo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210379
bezdětné, údajně harmonické. Na podnikové večírky a různé společenské akce Plohanova manželka nechodila, Hána ani neví, jestli ji on sám vůbec někdy viděl. Pokud Plohan jezdil na podnikovou horskou chatu, objevoval se tam zásadně sám, odcházel na celodenní výlety taky sám, večer sice kolegiátně posedával s ostatními v některé ze skupinek, které se tam podle momentálního osazenstva vždycky vytvářely, ale do debat se nezapojoval a brzy chodíval spát. Hána tvrdil, že mu Plohan vždycky připadal jako zaměstnanec pohřebního ústavu. Jako když je smutek, nebo aspoň nostalgie, součástí jeho profese. A to byl prosím v plánovacím oddělení, takže by se předpokládalo, že nějaký ten optimismus, třebaže služební, ze sebe dokáže vykřesat. Jenže on prostě byl nudný ouřada. Ale to horolezecké lano s sebou nosíval… Když mu někdo řekl, že lízt na skály se snad má ve dvou, jen se pousmál – jestli se to tak dalo nazvat – a řekl, že on ani tak moc nikam neleze. Mladý alpinistický nadšenec Libor Koubek kolem něj v čase, kdy hledal spřízněnou horolezeckou duši, nějakou dobu kroužil, ale velice rychle pochopil, že tohle je z jeho strany beznadějný pokus. Všichni prostě brali na vědomí, že Plohan patří k těm, kdo na chatu jezdívá, je tam ochoten i přiložit ruku k dílu, ale i tak je pořád – jak se říká – sám pro sebe. Plohanovo manželství trvalo už víc než deset let, když se jeho životní cesta zkřížila s cestou jisté laborantky z nedaleké polikliniky. Zamilovali se do sebe. Tenhle vztah byl tajný, v nakladatelství o něm nikdo pravděpodobně nevěděl, to by se asi bylo rozneslo… A nebýt mimořádných okolností, jak Hána zdůraznil, nebyl by se o ničem dověděl ani on. Vztah byl tedy tajný a vážný. Plohan byl ochoten se rozvést, laborantka byla ochotna si ho vzít. Pak se ale objevil Matys… Šel si na polikliniku docela obyčejně pro výsledky nějakého vyšetření – a laborantka si už brzy nebyla tak jista tím, že je opravdu ochotna vstoupit s Plohanem do stavu manželského. Pacient Matyáš Vorel se pak v poliklinice ještě párkrát objevil a laborantka měla pro Plohana čím dál tím méně času. Netušila zřejmě, že sympatický chlap, který ji zaujal, je v rychlosti získávání náklonnosti žen naprostý přeborník…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210379