JIŘÍ JILÍK Kluci si posílají tichá znamení, holky sledují přípravy na střetnutí s nelíčeným obdivem pro hrdiny. Samozřejmě že fandí klukům. „Kdo chybí?“ – Boba nezdvihla oči z třídnice. Nefka ví, že každá pořádná opera musí mít předehru. „Nováček,“ odpověděl medově. Boba zvedla oči do třídy. „Co je s Nováčkem?“ Nefkův hlas je ještě medovější. „On vyšel z šestky!“ Učitelka probodla Nefku pohledem. „Já myslím, kdo chybí z vás?“ Je nejvyšší čas Nefku vystřídat. Matička, který si něco čmáral po papíře, zahuhlal: „My co jsme tady, tak jsme tady…“ Matička netouží pohlédnout Bobě do tváře. Jen slyší, jak jí hvízdlo v krku. „Co říkáš, Kováři?“ „Že jsme tady všichni.“ Taktický ústupný manévr se zdařil. Učitelka odložila třídní knihu stranou. Pátravě se rozhlédla po třídě. Ruka listuje učitelským zápisníkem s klasifikací, v tuto chvíli ještě panensky čistým a bílým. Zahlédla Edisona, jak nahlíží do učebnice. „Teď už to nedoženeš, Chvílíčku…!“ Edison je kliďas a hned tak ho nic nevyprovokuje. Ale když se děje křivda, dovede se postavit. „Však jsme ještě nic nebrali, soudružko…“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210294
U NÁS NA SLOVÁCKU „Nebuď drzý! Budeme zkoušet loňské učivo. Všechno zavřít!“ Boba jako by se kochala atmosférou strachu, který chce vzbudit. Jenomže je tu rušivý element v podobě Daňa. Právě vystartoval ze svého místa v předposlední lavici a žene se k oknu. „Co je, Danieli?!“ „Prosím, jdu zavřít okno.“ „Tobě je zima?“ Touhle ironií nahrála Boba na smeč. „Ne. Říkala jste všechno zavřít!“ Někteří žáci se neudrželi. Třídou zazněl smích. Ale jen takový poloviční, který pod mrazivým pohledem Bobiným vzápětí umlká. V tu hrozivou chvíli letí nahoru ruka Fery Ondráčka. „Co je, Ondráčku?“ „Prosím, mohu smazat tabuli?“ Šmouhatá tabule to potřebuje. „Pojď!“ Fera jde svižně k tabuli. Třída třeští oči, protože tuší, že Ferův výstup bude vy vrcholením tohodle divadla. Boba listuje v zápisníku. „K tabuli půjde…“ Fera namočil houbu v umyvadle a přistoupil k tabuli právě za učitelčinými zády. „K tabuli půjde…“ Náhle se otočil k učitelce. Sklonil se nad jejími zády, tváří se takřka dotkl vlasů a naznačil polibek. Třída ani nedutá. Boba asi postřehla nějaký pohyb, nebo ji varo-
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210294
JIŘÍ JILÍK val vnitřní hlas. Obrátila se tak prudce, že zastihla Feru ještě skloněného nad ní. „Ondráčku, co si to dovoluješ? Co je to za drzost?! Hned uvidíme, jak ti to půjde u tabule. Vezmi si křídu a piš rusky...“ A ještě než vyslovila bábovka, šálka, industrializace, upravila si šaty kolem výstřihu. Což je pro starou pannu pohoršující, ale současně hřejivé. Lépe řečeno hřejivě pohoršující. Když psala Ondráčkovi do žákovské knížky kouli, necítila proti chlapci žádnou zášť. Ba dokonce jí byl v tu chvíli sympatický. CHOVAL SE NEPŘÍSTOJNĚ. NAHLÍŽEL MI DO PŘÍPRAV! Žákovská knížka putuje z ruky do ruky. Sotva Boba po zvonění opustila třídu, shlukli se spolužáci kolem hrdiny dne. Matička Ferovi na důkaz obdivu poplácal po zádech. „Matičko skákavá, byl jsi parádní, Fero, fakt!“ „Hoši, jaké přípravy myslela?“ zeptal se hloubavý Edison. „Devítky, Edisone,“ ušklíbl se Nefka, jemuž napadlo, co si asi Boba mohla o Ferově pokusu o polibek myslet. Nicméně informace, které se netýkají elektroniky, nepovažuje Edison za tolik potřebné, aby se jimi nějak zvlášť zabýval. Podal žákovskou knížku dál. Dívčí ruka, kterou zahlédl přes obroučky silných brýlí, patřila Broně.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210294