98
Ať naše domněnka, že Šubert v postavě hraběte Beauvalle-Lichtenberga užil historie rodu Buquoy-Longeuvalle, je správná či nikoli, můžeme říct, že dramatik v neprobádaném zákoutí dějin měl volnost spojovat historická fakta s vymyšlenými jmény. Této volnosti užil, jak jsme viděli, z politických důvodů. Ale politické důvody ho vedly též k užití jmen historických. Šubert mohl takto prokazovat sympatie určitým šlechtickým rodům, což znamenalo získávání tzv. konzervativní (české) šlechty pro národní věc v duchu Riegrova programu. Podobnou sympatii prokázal v Probuzencích hraběcímu rodu Deymů. Víme již, že původně si nebyl jist, kterého jména pro ošemetnou roli politického agitátora užije. Že volba jména Karel Dejm byla prozíravá, dokazuje děkovný přípis hraběte Bedřicha Deyma ze Stříteže, pána na Nemyšli, z 18. listopadu 1889. Ještě později byla předmětem autorovy korespondence s příslušníkem do Pruska přestěhované větve Deymů hrabětem JUDr. Carlem Deymem z Jeny, saským státním úředníkem, od něhož jsou v pozůstalosti dopisy z 12. března a 6. června 1900.
5. Tvrdil-li R. A. (zřejmě Šubert) ve zmíněném fejetonu, že dějů let 1740–1742 nebylo dosud v beletrii využito, chtěl asi zastřít jeden z hlavních pramenů dramatu Probuzenci, knihu, která nepochybně Šubrta přivedla na jejich myšlenku. Je to román Moritze Hartmanna Der Krieg um den Wald (1850). Odehrává se sice až roku 1745, pojednává o boji sedláků z Dušník (Hartmannova rodiště) se sousedy z Občova o les Homolu, ale průběhem tohoto boje a jednotlivými postavami se Šubrt inspiroval v Probuzencích. Hrdinou románu je totiž pytlák Petr, který stane v čele bojovných sedláků z Dušník a ve chvíli, kdy místní spor nabývá podoby válečného pozdvižení, je získán vyjednavačem bavorského kurfiřta. Vyjednavač slibuje zbraně a veškerou pomoc, dovede-li Petr vzbudit ve Vídni dojem, že jde o selskou válku nebo opakování husitské historie. Petr se ochotně dá do práce, získá husitskou obec v Rybnících, namluví jí, že první obětí sporů byl husita a že chce táhnout proti jezuitům v Obořišti. Dobude zámek, jímž ovládne kraj, dobude i klášter, který se mu však stane osudný, neboť mniši se zachrání tajnými chodbami a povolají proti němu vojsko, Trenckovy pandury. Císařovna prohlásí milost všem, kdo se vzdají, Petr je opuštěn, uchýlí se do úkrytu, jeho sok jej ovšem vyzradí, je zajat a oběšen. Šubrtovu Lídu v Hartmannově románu připomíná mladá žena Liduška, opuštěná od muže, kterého jí odvedli císařští, a jež ze
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210233
99
strachu o život bratra, zajatého selskými rebely, zešílí a zapálí les. Šubert se inspiroval i postavou cikánského děvčete, psovsky oddaného Petrovi. Hartmann zpracoval motiv jakéhosi jihočeského Jánošíka, lidového hrdiny, podobajícího se slovenskému zbojníkovi mimo jiné i revolučním posláním: chce učinit chudé bohatými a všechny sedláky osvobodit. Tato motivika potřebovala jenom trochu přizpůsobení odlišné tendenci, trochu idealizace a přirozeně pevnějšího zasazení do historického rámce, aby prameny, pokud byly o této době přístupné, promluvily jasněji a vydaly myšlenku, která by vzhledem k aktuálním okolnostem, pro něž bylo drama psáno, byla žádoucí. A jsme-li již u německé literatury, můžeme pohlédnout též na německé drama a vzpomenout Schillerova Viléma Tella, jehož hrdinou je střelec a v jehož ději se rovněž vyskytuje spojení šlechty s lidem proti císaři. Lze si připomenout i Goethova Egmonta, kde Klárka jako Šubrtova Lída chce osvobodit uvězněného milence, chystá vzbouření lidu, a když se jí to nepodaří, končí sebevraždou. Ale Šubert nebyl bez předchůdců ani v dramatu domácím. Ne-li ve zpracování téhož historického údobí, tedy aspoň údobí velmi blízkého. Roku 1878 – krátce předtím, než Šubert pojal myšlenku Probuzenců – bylo provedeno drama Františka Věnceslava Jeřábka Syn člověka čili Prusové v Čechách roku 1757 (knižně 1882), kde se vyskytuje shodný plán získání nejlepšího vojáka na obranu země vyhlášením výkupu sedláků z roboty. Hlavní Jeřábkův hrdina padne za obdobných okolností jako Tomeš, je zastřelen politickým pletichářem v okamžiku, když vyzrazuje jeho lest, a svou smrtí vykupuje lepší příští vlasti. Podobně jako u Šubrta je mrtvý chválen pro svou lásku k lidu, ovšem po jeřábkovsku: s vlastenectvím se již spojuje otevřenější sociální cítění. Také Jeřábkovo drama bylo ozvukem napjatého momentu, v němž běželo o osud rakouské říše a s ním zároveň o osud Českého království – roku šestašedesátého. Avšak jeho tendencí byla výstraha před prušáctvím, poněvadž ukazuje, kam by české země zavedlo roztržení mezi Prusko a Rakousko. V tom směru je poučný rozdíl mezi učitelem a žákem (Jeřábek se i nadále projevoval jako dosti vlivný Šubrtův učitel). Politicky zkušenější Jeřábek zkoumá každou možnost řešení historického motivu v jejích výhodách či nevýhodách pro budoucnost národa. Šubert je ale dosud důvěřivý skoro jako jeho Tomeš, ač volba toho jména měla naznačovat spíše člověka nevěřícího, jímž mladý pytlák při vyjednávání s Dejmem zprvu skutečně je. Šubert bezvýhradně přijímá domněnku, že šlechta z Čech se téměř jednomyslně rozhodla pro nového vladaře, který je tak svobodomyslný, že slibuje zrušit poddanství. U Šubrta jde o odboj proti Rakousku bez dlouhého přemýšlení, jaký osud by čekal Čechy v budoucnosti, kdyby se připojily k německé říši.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210233
100
Pokud se jedná o intimní stránku hrdinovy role, jeho postavení mezi dvěma ženami, nabízí se srovnání s Vesnickým románem (1869) Karolíny Světlé již proto, že byla na něj učiněna narážka v referátech o prvním provedení Šubrtovy hry.161 Hrdina Vesnického románu se rovněž ocitá mezi dvěma ženami, svou manželkou, bývalou svojí zaměstnavatelkou, která je na něho chorobně žárlivá, a dívkou, jež – třebaže ho věrně a obětavě miluje – se za něho neprovdá, i když je to již možné, neboť ho chce zachránit před následky kletby žárlivé ženy. Obdoba v Probuzencích spočívá dále v tom, že Marie jako Sylva u Světlé je sirotek a žije u strýce. Muž postavený mezi dvě ženy, z nichž zklamaná milenka ho zničí, je ovšem motivem, který v Šubrtově tvorbě předcházel v jeho rukopisném Václavovi III. V Probuzencích se zesiluje dojem vlivu Vesnického románu přibraným lesním rámcem. Ačkoliv není vyloučeno, že tu rozhodoval Hartmann svou Liduškou nebo cikánkou, případně dokonce Božena Němcová, jejíž Viktorka zdá se být rodnou sestrou figury Hartmannovy.
6. Historii uvedení Probuzenců na scénu Národního divadla vypsal dosti obšírně sám autor ve vícekrát námi citované stati Na okraje mých dramat. Jeho údaje můžeme částečně kontrolovat novinářskými zprávami. Že byli Probuzenci vřazeni již do dramaturgického plánu určeného pro první Národní divadlo před jeho vyhořením za ředitele Jana Nepomuka Maýra v červnu 1881, potvrzuje zpráva Pokroku.162 Uvádí, že byli zadáni v dubnových dnech a že porota, jíž se účastnili zástupci intendance a českého divadelního světa, konala 19. dubna 1881 schůzi, na které se usneslo dávat v prvním týdnu starší hry a ve druhém Probuzence a Vlčkovy Lipany. Když se autor dozvěděl, že navzdory tomuto usnesení k provedení jeho hry v dané lhůtě nedojde, zahájil s ředitelstvím rozčílenou korespondenci. Jejím výsledkem byl slib, závazně mu daný v červenci, že Probuzenci budou prvním dramatem, které se bude dávat v Národním divadle při jeho definitivním otevření o svatém Václavu téhož roku. Zatím 12. srpna Národní divadlo vyhořelo. „Plameny jeho“, píše Šubert,163 „sežehly (…) i můj jásot, že z dramat moje první mělo do něj vejíti.“ Probuzenci se tak museli spokojit s Prozatímním divadlem, kde se jejich provedení odkládalo a došlo k němu až 11. prosince 1881, když „znova jim vyvstal 161 [Vesnický román byl zdramatizován Eliškou PEŠKOVOU, premiéra 1872, knižně 1874.] 162 Pokrok z 20. dubna 1881. 163 Srv. cit. úvod Na okraje mých dramat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210233