Zřejmě měla pravdu, ale probrat všechen ten materiál by trvalo týdny a zaměstnalo by to moře lidí, k čemuž chybě‑ la dobrá vůle. Při zběžném pohledu se zdálo, že Habersaat ve dnech po nehodě zmapoval téměř každý kousek Bornhol‑ mu, o stovkách stop, které během let sledoval, ani nemluvě. Každá stopa měla svou vlastní hromadu. Ale která z nich znamenala víc než ostatní? „Všechno to zabalíme a vezmeme k nám,“ řekla Rose. Carl svraštil obočí. „Jenom přes mou mrtvolu, vždyť na to nemáme místo. Kam sis asi tak myslela, že to papírové mauzoleum dáme?“ „Vyčleníme pro to zvláštní místnost, tu, ve které Asad právě maluje.“ „Tak v tom případě odmítám domalovat,“ ozvalo se z rohu. „Zadržte, vy dva. Neměla ta místnost připadnout Gor donovi, když ukončil studium? Co myslíte, že na to řekne náš milý šéf, když jeho oblíbenec nedostane v oddělení Q místo, o které tolik stál?“ „Myslela jsem, že na tom, co si Bjørn myslí nebo říká, vám nezáleží, Carle,“ vrátila mu to Rose. Carl se ušklíbl. Taky že ne. To on je vedoucím oddě‑ lení Q, ne Lars Bjørn, i když si to o sobě nakrásně myslí. Kromě toho jim bral dotace, určené výhradně pro odděle‑ ní Q, takže kdyby si třeba chtěl stěžovat, Carl ví, komu to naprášit. Ne, Bjørn ať sklapne, ale o to tady nejde. Carl jen nechtěl do společných prostor ve sklepě natahat další papíry a vybavení, to bylo vše. „Gordon se po dobu vyšetřování tohoto případu může klidně nastěhovat ke mně,“ řekl Asad. „Mám kolem sebe rád živo.“ Carl byl v šoku. Oni to snad opravdu myslí vážně. „Neměl byste ostatně zavolat tomu strejdovi Samovi?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210180
„To nechám na tobě, Asade,“ zachrochtal Carl, něco za něco. „Dochází mi baterka,“ vysvětlil. „Můžete klidně zavolat tady z pevné,“ odpověděl pan čupřina a ukázal na věc ze severského dávnověku, která stála na jídelním stole na další hromadě výstřižků. Carl si povzdechl. Kdo že to vlastně řídí oddělení Q? Krucinál, vždyť se toho případu zatím ještě neujali. Chvilku přemítal, že by se vzmužil a zasáhl, ale pak z pohodlnosti vytočil číslo. Zašumělo to a na druhém konci se ozval podrážděný hlas. „To je fakt nechutný, volat mi z Christianovy linky,“ za‑ řval strýček Sam do telefonu poté, co mu Carl vysvětlil, kdo je a proč mu volá. Na lince to hučelo a v pozadí bylo slyšet hluk motoru, takže si Carl zacpal volné ucho. „Málem to se mnou seklo, když jsem viděl, kdo volá. Ale jo, občas jsme si s Christianem zahráli karty. Vlastně jsme hráli i večer předtím, než se zastřelil. Ale poslyšte, nemůžu se s váma dlouho vybavovat, máme tu nějakýho pablba z Es‑ tonska s kontejnerovou lodí od MSC, chce se nám procpat tady tudy, kde pracujeme, takže musím na otevřené moře a trochu na něj udělat bububu.“ „Já to zkrátím. To je pro mě novinka, že jste spolu strá‑ vili ten předchozí večer, jak říkáte. Proč o tom neví policie?“ „Asi proto, že se nezeptali. Byl jsem u něj, aby mě in‑ struoval. Měl jsem se naučit zacházet s tou zpropadenou kamerou, víme?“ „Jak na tom Habersaat tehdy byl? Vypadal normálně? Nevšiml jste si na něm něčeho?“ „Víte, trochu se namazal. Pár portských a Linie Aquavit člověku propláchne slzný kanálky, že jo. Po pravdě řečeno 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210180
byl trochu sentimentální, ale to býval často, takže jsem v tom nic zvláštního nehledal.“ „Jak sentimentální?“ „Trochu si poplakal. Žmoulal v ruce pár věcí po Bjarko‑ vi. Modrý šátek a figurku, kterou kluk vyřezal.“ „Řekl byste, že byl nevyrovnaný?“ „Ani v nejmenším. Dal mi na frak v kartách, chacha. Ne, byl jen trochu smutný, ale to býval často.“ „Plakával při takové příležitosti?“ „Možná párkrát dřív, přesně si to nepamatuju. Ale nor‑ mální to nebylo. Možná byl jen kapku opilejší a ponořil se do toho o trochu víc, než měl ve zvyku. ‚Vzpomínáš na to‑ hle a vzpomínáš na tamhleto, Same?‘ vyptával se mě pořád a mezitím vyprávěl, co všechno před lety zažil s rodinou. Ten večer mi to nepřipadalo divný, byl přece jen dost osamělý. Ale po bitvě je každý generál, takže z dnešního pohledu tro‑ chu víc chápu, co se mu honilo hlavou. Byl to velmi zvláštní večer, je mi z toho smutno, když na to pomyslím, ale víte, k ničemu to není. A kromě toho se ten estonský idiot oto‑ čil na levobok a na to ať kouká zapomenout. Musím končit, protože ten vrak musí pryč dřív, než to špatně skončí. Ale klidně zavolejte, kdybyste něco potřeboval. Stejně vím prd. Bohužel.“ Carl pomalu položil sluchátko. Neměl to rád. Případ se mu zadíral pod kůži a to ho zavazovalo. „Co říkal?“ zeptala se Rose od stolku u pohovky, kde listovala v jedné z hromad. Carl vstal. Skleničky od posledního posezení u kořalky byly pryč, ale šátek a dřevěná figurka tam stále ležely. Vzal do ruky figurku a podíval se na ni. Představovala mužskou postavu a působila neuměle, jako by ji vyřezalo dítě, byla dojemná, a přesto jí nechyběl výraz. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210180