Lucy Diamond „Nemám páru. Zná ho jenom pár lidí. Napadlo mě...“ Nervózně si olízla rty. „Nemohl ho dostat od Rickyho?“ „Ani náhodou!“ Znělo to dotčeně. „Jasně že ne. Ricky ho ani nezná.“ „Promiň. Já jenom...“ Izzy se cítila provinile. „Promiň, Lou. Už mi z toho hrabe. Bojím se. Co když nás tu najde?“ „Z toho strach neměj. Jak by mohl?“ „Sama nevím,“ přiznala Izzy. Odhrnula závěs a zírala do tmy za oknem. Může být všude, pomyslela si. Může se scho vávat vzadu na zahradě a právě teď mě sledovat. Spřádat plá ny, jak se sem vloupat a... „Tak vidíš. Nezapomínej, jaký je to tupec. Sotva umí počí tat na prstech. Jak by tě asi našel? Navíc je línej. I kdyby tušil, kde tě hledat, dovedeš si představit, že by zvedl svou tlustou prdel a vydal se za vámi? Já teda ne.“ Ačkoliv to po tom všem, co se stalo, bylo vyloženě pad lé na hlavu, Izzy považovala za nutné svého bývalého brá nit. Gary přece nemůže za to, že se mu nedostalo patřičného vzdělání. Není hloupý, přestože si to někteří myslí. Ona ví, že mu to pálí, je s ním sranda a umí si poradit. Přece už přes de set let pracuje v pojišťovně. Nebo snad ne? Deset let na jed nom místě! Kolik lidí může říct totéž? Louise ho nezná tak dobře jako Izzy. Pustila závěs a povzdechla si. Je těžké nenávidět a bát se někoho, koho jste kdysi milovali. „Lou, prosím tě, neuraz se, ale musím se tě zeptat. Prozradilas někomu, kde jsme? Tře ba Rickovi? Zmínila ses před ním o Lyme, jižním pobřeží nebo...?“ „Ne! Samozřejmě že ne. Co bych byla za kamarádku? Slib je slib a ten já nikdy neporuším. Chápeš?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210126
Já a pan Jones Izzy se mimoděk přikrčila. Teď Louise fakt naštvala. „Promiň,“ kála se pokorně. „Díky. Mrzí mě, že jsem se mu sela ptát. Jsem prostě paranoidní, tak mi to odpusť.“ „Dobře. Víš co? Pokus se na něj zapomenout. Zablokuj si jeho číslo, ať ti nemůže volat. Nebo si změň svoje! Hlavně neztrácej hlavu! Však on se brzy unaví.“ „Jo. Kéž bys tu byla! Chybí mi tu kámoška, jako jsi ty.“ „Taky bych radši byla s tebou. Tady mě čeká jenom praní Rickyho špinavého fotbalového dresu.“ Izzy nemohla chvíli mluvit. Kéž by jejím jediným pro blémem byl koš zabláceného prádla! „Pozdravuj ho. Mám tě moc ráda, Lou. Měj se,“ loučila se. „Pa.“ „Držím palce. Dávej na sebe pozor a přestaň se trápit. Za tím!“ Další, kdo jí ztrpčoval život, byl Charlie. Po katastrofické epizodě v domě jeho rodičů neustále opisoval kruh kolem je jího bytu, omlouval se a dolézal, ale ona ho vždycky okamžitě odpálkovala. Mužů má momentálně až po krk! „Promiň, nedomyslel jsem to,“ linul se z domovního tele fonu jeho skřehotavý hlas. „Fakticky, Izzy, moc mě to mrzí.“ „Vypadni!“ zasyčela a odmítla ho pustit dál. Druhý den přišel do kavárny s pugétem narcisů. „Mojí rodiny si nevšímej, všichni jsou to magoři,“ oznámil jí. „Mám práci,“ odsekla, na kytky se ani nepodívala a zmi zela v kuchyni, kam za ní nemohl. „Nebyl to Charlie Jones?“ vyzvídala Margaret, její šéfová. „No toto... Tenhle týpek je omyl přírody. Hlavně si s ním nic nezačínej!“ „Nemám to v plánu,“ odpověděla Izzy, ale Margaret ještě neskončila. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210126
Lucy Diamond „Loni nám slíbil udělat vánoční výzdobu. Na poslední chvíli se na něco vymluvil. Je naprosto nespolehlivý. Divím se, že měl odvahu se tu ukázat.“ „Chodil s kamarádkou mé sestřenice,“ přihřála si polív čičku Patrice, která je slyšela. „Prej má nasráno v hlavě – omluvte moji francouzštinu.“ „Teď pracuje v zahradním centru na kraji města,“ dodala Nicci, která myje nádobí. „Bůh ví, jak dlouho tam vydrží.“ Izzy si povzdechla. Má vůbec někdo pro Charlieho Jonese dobré slovo? „Dík za varování,“ zamumlala. Ale musela uznat, že se nenechal snadno odradit. Byl vy trvalý. A ďábelsky vynalézavý. Když toho dne končila, čekal na ni venku na zídce, pořád s těmi narcisy v ruce. Uvadaly a věšely hlavičky – na rozdíl od něho. „Kdy tě můžu vzít ven a vynahradit ti to fiasko?“ vyhrkl a zářivě se usmál. To byla poslední kapka. Jednoho cvoka už na krku má – pronásleduje ji prostřednictvím esemesek. Nestojí o dalšího, který to bude dělat osobně. Zejména o takového, o kterém si povídá celé město. „Charlie, vykašli se na to! Natluč si do té své zabedněné kebule, že tě nemůžu ani vidět!“ zavrčela, vyškubla mu květiny a mrskla jimi na chodník. „Nemám zá jem! Tohle není hra. Nemysli si, že když mě nenecháš na po koji, tak vyhraješ. Prostě mě nech být, nebo zavolám policii. Myslím to vážně. Odprejskni!“ Lidé se zastavovali a civěli. Nestává se často, aby někdo křičel uprostřed promenády a vzduchem létaly narcisy. Ale jí to bylo fuk. Zuřivě rázovala do kopce a zatínala pěsti. Jen ať se odváží za ní vydat! Měl štěstí, že to neudělal. Nadešla sobota a ona se děsila, že se Charlie ukáže na baletu a ztropí další scénu, ale k její úlevě Matildu přivedla 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210126