Ubohá matka. Poslali nás na zem omylem. Přistáli jsme tu ve špatnou chvíli. To místo nebylo můj domov. Nebyl to ani tvůj domov, mami. Snažím se vybavit si její obličej. Není to snadné. Strašně dlouho jsem ji neviděl. Celé je to opravdu k pláči. Musela jsi zůstat tam, kde jsi zakořenila, mami. Tak by to bylo správné. Ale já ne. Já jsem tam nepatřil. Věděl jsem to a věděla jsi to i ty. Moje místo bylo jinde. Nepatřil jsem k tobě.
3.1. Jak bych na tu noc mohl zapomenout? Nebesa rozstřikovala na zem vodu důsledně, jemně a hustě. Náš učitel korejštiny by to charakterizoval jako něco výraznějšího, než je mlha, a silnějšího než mžení. Podle jeho klasifikace by tohle mohl být běžný déšť. Pršet začalo ráno a do večera nepřestalo. Nevím proč, ale napadlo mě vyjít si v tomhle počasí na most přes Hangang. Bylo pozdě. Ulice už byly opuštěné. Na mnoha místech zhasly i reklamy na obchodech. Celodenní déšť možná donutil lidi schovat se v jejich domovech o mnoho dřív než obvykle. Na ostrově nebyl nikdo. Jen policajt v pláštěnce občas prošel s puškou na zádech a pobrukoval si nějakou populární písničku. Mně se v hlavě honily myšlenky a kroužil jsem s nimi po ostrově. Ráj byl malý. Obejít ostrov mi mým líným krokem trvalo kolem dvaceti minut. Spíš než ostrov to ale byla zahrada. Byl Eden ve skutečnosti taky takový? Je jedno, jak velký byl, když v něm byli jen dva lidé. Když jsem ostrov obešel, zastavil mě policajt s puškou a řekl mi, že je pozdě a ať mažu co nejrychleji domů. Nelíbila se mu moje odpověď, že mám v úmyslu dát si ještě jedno kolečko. Zeptal se mě, co tady asi chci dělat v dešti, když si nemůžu ani sednout. Pak pochopil, že nemám v úmyslu ho poslechnout. Divně se na mě podíval a zasmál se. V tom nuceném smíchu jsem vycítil něco ošklivého.
98 Ta druha strana zivota sazba.indd 98
10.8.2015 10:53:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210059
Znal jsem jen jednoho člověka, co se takhle smál. Předseda naší třídy. Byl to takový typ, který se začal smát, jakmile někdo něco řekl. Stejně tak se tvářil, když stál před třídou a řídil diskusi. Třeba proti mně. Nerad to přiznávám, ale v duchu jsem mu mnohokrát do té jeho tváře naplival. Jeho úsměv nebyl signálem jednoduché příjemné povahy. Naopak. Prozrazoval mazanost a úskočnost. Řekl bych, že můj odhad, že je to falešné, byl správný. Aspoň tak jsem ho viděl. Právě on byl představitelem toho „světského světa“, před kterým jsem sám sebe střežil a kterým jsem nebyl s to dostatečně pohrdat. Možná není chyba v člověku, který se takhle usmívá, ale v tom, který si úsměv interpretuje. Mnoho lidí by to takhle vnímalo. Pochybnosti, nedůvěra, pocit méněcennosti, žárlivost, závist. V tomto smyslu jsem byl dalek toho, abych se prohlásil za nevinného. Asi jsem stadiem nevinnosti prošel někdy předtím, než jsem začal používat mozek. Co jsem asi měl dělat? Nucený úsměv je něco, co mě přiměje pátrat po tom, co dotyčný tímto výrazem potlačuje. Při pohledu na obličej předsedy třídy jsem odhadoval, co asi skrývá, že se musí tvářit tak zářivě. Nedokázal jsem důvěřovat člověku, který se takhle smál. A co teď mohlo znamenat, když se stejně smál tenhle ozbrojený policajt? Byl jsem trochu nervózní, protože jsem ten smích znal jen od předsedy naší třídy. A on nebyl předseda třídy. „Hahaha, kluku. Ty už musíš bejt promočenej, když se jen tak couráš v dešti.“ Položil mi ruku na vlasy a setřepal z nich kapky deště. Podvědomě jsem jeho ruce uhnul. Smál se dál. Ustoupil jsem o krok zpátky. „Nějakej podezřívavej, chlapečku.“ Tentokrát mi položil ruku na rameno a setřásal z něj kapky vody. „Pojď někam do tepla. Měl bys trochu oschnout.“
99 Ta druha strana zivota sazba.indd 99
10.8.2015 10:53:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210059
Snažil jsem se vyprostit. Bůhvíproč jsem s ním nikam jít nechtěl. Zavrtěl jsem hlavou. Držel mě pevně. Přehodil si pušku zprava doleva a položil mi pravou ruku na rameno. I přes pláštěnku jsem ho cítil. Tlak na mém rameni zesílil, vypařující se vlhkost jako by se mi dostala pod kůži. Bylo to víc než nepříjemné. Pořád mě vedl za rameno, i když jsem s ním šel dobrovolně. Chtěl jsem se z jeho sevření osvobodit. Byl silný a já slabý. A na celém ostrově nikdo nebyl. Nevedl mě na nějaké vyhřáté místo, kde bych mohl uschnout. Vzal mě někam na opačnou stranu od strážnice. Měl jsem neblahé tušení, že je něco úplně špatně. Zastavil jsem se. Zvedl jsem oči a zadíval se na něj. Zase si mě prohlížel s tím nepříjemným úsměvem. Odvrátil jsem pohled. Chtěl jsem setřást jeho ruku a nohama jsem se zapřel do země. „Hahaha. Nechce se ti vláčet někam daleko. Tak to uděláme tady.“ Policajt se zastavil. Stáli jsme pod vysokým rozložitým stromem. Z listí a větví nám na hlavu a na šaty občas padla nějaká velká kapka. Stále měl ruku na mém rameni, druhou si přidržoval zbraň. „Dáš si?“ Policajt vytáhl něco z kapsy své pláštěnky. Nějaký koláč zabalený v igelitu. Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. Zase se hlasitě rozesmál a vložil si do úst velký kus. A ještě. Jedl neuvěřitelně rychle. Dvakrát třikrát kousl a hned polkl. Za pár vteřin byl koláč pryč. Řekl jsem, že bych šel rád domů. Nezakoktal jsem se přitom? Myslím, že trochu ano. Je fakt, že jsem byl nervózní a napjatý. „Tak domů. Neříkal jsem ti to před chvílí? Že je hodně pozdě a že máš mazat domů?“ Pověsil pušku na větev. Otočil se ke mně. Pak mě objal oběma rukama. Jednou se jemně dotkl mého obličeje. Pozorně přejížděl obrysy mé tváře, nosu, uší. Třásl jsem se. Vydával jsem
100 Ta druha strana zivota sazba.indd 100
10.8.2015 10:53:33 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS210059