Běda tomu, kdo vyčnívá z řady «
Klid před bouří, telefony, čekání... Pátého května ráno jsem vytáhla československou vlajku, kterou jsem měla schovanou ve sklenici s červeným rybízem. Chtěla jsem vlajku vyvěsit, ale manžel mi to nedovolil. Čeká prý tajnou návštěvu sovětského důstojníka Sokolovského, spojky od partyzánů, kteří se pohybovali v lesích u Prahy, a nemůžeme tedy na náš byt upozorňovat. Potom ho ale kolem deváté hodiny ráno volali, aby přijel na zasedání České národní rady někde poblíž Staroměstského náměstí. V té chvíli už jsem to nevydržela. Povídám mu: ,Ty máš, Karlíčku, svoje úkoly, já taky svoje.‘ Vlajku jsem vystrčila z okna. Byla první v Přemyslovské ulici. A jako by lidé čekali na nějaký signál: v momentě byl ověšen skoro každý dům.“ – Generál se tedy vydal do města... „Jenže nevěděl, jak se tam co nejrychleji dostat. Vzpomněla jsem si, že máme doma staré kolo, které však léta stálo někde v koutě a nemělo nafouknutá kola. Společně se sousedem jsme bicykl dali dohromady, otřeli z něho prach, Karlíček se převlékl, nasedl a zmizel za rohem.“ – Velitel vojenských jednotek České národní rady odjel tedy v den revoluce na starém kole. V uniformě generála československé armády... „Směšné, viďte? Naštěstí ho někde u Penzijního ústavu na Žižkově potkalo auto našich četníků, a ti ho svezli. Kolo tam schoval v nějakém krámku a asi za šest neděl nám ho jeden člověk přivezl i s kytičkou... To ostatní, na co si z revoluce vzpomínám, jsou jenom takové útržky, nedokážu ty dny vylíčit jako celek. Slyšela jsem – snad z rádia, nebo mi to někdo říkal –, že k nacistům, k obávanému K. H. Frankovi, jdou parlamentáři a že je mezi nimi také generál Kutlvašr. Strašně jsem se lekla. Pamatuji se – vidíte, takovéhle hlouposti v člověku zůstanou nadosmrti –, že jsem zrovna honila po bytě mola. A když jsem se tu zprávu dozvěděla, nechala jsem mola molem a řekla si: ,Leť k čertu, vždyť ty jsi stejný boží tvor jako je můj Karlíček, a jestli ty se zachráníš, tak i on...‘ Když potom všechno dobře dopadlo a odbývaly se po osvobození všelijaké ty parády, jednou jsem se k manželovi naklonila a pošeptala mu: ,Jen se moc nevytahuj – jestlipak víš, komu vděčíš za svůj život? Molovi, blbýmu, ubohýmu molovi.‘ Často mi pak tyhle mé věty připomínal.“ 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209996
» Roman Cílek – Sláva ovšem brzy skončila... „Manžela vyznamenali, vítal v Praze prezidenta Beneše při jeho návratu z exilu, zúčastnil se přehlídek, ale pak se jednou vrátil z jednání u ministra národní obrany Ludvíka Svobody velmi smutný. Za den či dva dostal dopis, že je s okamžitou platností propuštěn do výslužby. V devětačtyřiceti letech! Měla jsem strach, aby se mu něco nestalo. Kouřil sto cigaret denně, nemohl spát, trápil se. V šestačtyřicátém roce – prý to zařídil prezident Beneš – ho přece jen vzali znovu do služby a poslali do Plzně jako velitele sboru. Odtud za necelý rok přešel do Brna. Jenže to už zase začínaly potíže. Cítili jsme to. Jednou jsem za ním jela na Moravu a celou cestu ze mě v autě tahal rozumy nějaký podplukovník. Dodatečně mi muž řekl, že to byl člověk od Reicina, náčelníka kontrarozvědky. Jindy mu snad sám Reicin přímo vlezl do stolu a tajně v jeho nepřítomnosti prohlížel zásuvky.“ – To už se blížil únor l948? „Těsně před tou vládní krizí, anebo to už bylo na jejím počátku, manžel několikrát narychlo přiletěl do Prahy a žádal o přijetí u prezidenta republiky, mluvil o nějakých zbraních, které se ilegálně převážejí z místa na místo a snad i do komunistických sekretariátů a do těch továren, kde měla jejich strana vliv. Ani pořádně nevím, jestli ho dr. Beneš tehdy přijal, či spolu jen mluvili telefonem nebo přes nějakého prostředníka, nikdy už o těchto věcech nechtěl hovořit. Krátce po sestavení nové Gottwaldovy vlády jsme odjeli na předem naplánovanou desetidenní dovolenou do Špindlerova Mlýna. Vydržel tam jen několik hodin. Řekl mi: ,Nezlob se, musím do Prahy, je ve mně nějaké tušení.‘ A odjel. Brzy poté byl zbaven všech funkcí a přeložen do výslužby. Tentokrát už natrvalo. Dodnes si obsah toho urážlivě stručného sdělení pamatuji: ,MNO zprošťuje Vás činné služby vojenské.‘ Podepsán: Ludvík Svoboda... Pak už to byly jen samé ústrky a strach. A osmnáctého prosince l948 ho zatkli. Sedm chlapů si pro něho přijelo. Teprve za čtvrt roku mi povolili první návštěvu na Pankráci.“ – A potom? „Pozvali mne až na čtení rozsudku. To byl strašný den, ten l6. květen l949. Šla jsem tam s několika jeho příbuznými z Havlíčkobrodska. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209996
Běda tomu, kdo vyčnívá z řady «
Vše se divně vleklo, několikrát nás vyhnali ze soudní síně – že se prý musí místnost prohlédnout, nejsou-li tam nějaké pumy. Viděla jsem, jak před budovu stále přijíždějí a pak odjíždějí osobní auta. Nervózní prostředí, nesnesitelné napětí. Nakonec předseda soudu rozsudek nad třinácti či čtrnácti obžalovanými přečetl. Myslela jsem, že omdlím radostí, když jsem zaslechla, že Karlíček dostal doživotí. Jen doživotí! Těsně vedle mne však vykřikly hrůzou paní Bacílková a paní Kovaříčková, jimž odsoudili na smrt syny. Představte si, mladé kluky, vysokoškoláky! Jako bezdětná žena si skoro ani neumím pocity těch matek představit, ale vždy mne bude ta hrůzná vzpomínka trýznit.“
„Co chcete, pane, slyšet?! Od mámy, které z nepochopitelných důvodů odvedli na popraviště jediné dítě, a ještě ji nepřetržitě, noc co noc, den co den, pronásleduje a až do konce života, do jeho poslední vteřiny, bude pronásledovat vědomí, že to její dítě před smrtí strašlivě trpělo?! Veliký a obludný politický podvod to byl. Mého syna, studenta práv Borise Kovaříčka, člena napůl vymyšlené a přehnaně zveličené odbojové skupiny, kterou měl údajně vést generál Karel Kutlvašr, při vyšetřování tak zbili na chodidlech, že se ani nemohl zúčastňovat povinných procházek na dvoře kriminálu. A tak ho tam prý položili na zem, ostatní spoluvězni chodili kolem něho v kruhu a on jen volal: ,Namláceno – podepsáno!‘ Druhý mladík z této skupiny, rovněž student – právník Karel Bacílek, měl obličej opuchlý od ran a vyražené zuby, takže pořádně ani nemohl mluvit. Takhle se připravovala žaloba. V její první verzi uváděli mého syna až jako jedenáctého, potom však postoupil na čtvrté místo, a to už bylo zlé. Kladli jim za vinu až nepochopitelné věci, které se – pokud vím – nikdy nestaly. Podle toho také vypadal proces. V duchu jsem proklela paní Ludmilu Brožovou, jednu ze soudních přísedících, či snad pomocnici prokurátora, která se ve své závěrečné řeči vyslovila v tom smyslu, že všichni obžalovaní by patřili bez jakékoliv milosti okamžitě na šibe99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209996