26. O hodinu později vcházel Josef Šlégl v doprovodu Hirše a inspektora Blahoše do komisařovy kanceláře. Ustrašeně se zastavil na prahu. Bledé oči zatékaly po místnosti. Holý beze slova ukázal na židli. Šlégl usedl a nervózně si prohrábl dlouhé, špinavě světlé vlasy. Přehodil nohu přes nohu a odkašlal si. Znovu nás přejel nejistým pohledem. Ticho vraždilo. Komisař nechal uplynout několik okamžiků. Promluvil ve chvíli, kdy se napětí dalo téměř hmatat. „Předvolali jsme vás, Josefe Šlégle, protože jsme zjistili, že při minulém výslechu jste nám zatajil důležitá fakta. Než přistoupíme k doplňujícím otázkám, chci se vás zeptat: Mám před sebou protokol o vašem výslechu z devětadvacátého prosince minulého roku. Chcete ho dodatečnou výpovědí rozšířit?“ „Já — já — nevím... V jakém směru... rozšířit?“ koktal Šlégl. „Například v tomhle,“ řekl Holý a pozvedl plachtu Árijského boje. „Znáte tyhle noviny?“ „Ne... ne...“ zesinal Šlégl. „Neznáte?“ řekl komisař vlídně. „A vidíte, já zase ano. Jmenovaly se Árijský boj a určitý čas u nás vycházely. Nepamatujete?“ Laskavý tón vyděsil Šlégla k nepříčetnosti. „Ne... nemám ponětí.“ „Vycházely tu zajímavé články. Jako například tady ten: Zaspala dobu. Neznáte?“ „Já ho nepsal!“ zaskučel Šlégl. „Čestné slovo!“ „Kdo říká, že jste ho psal,“ podivil se Holý. „Nás jenom zajímá, proč jste k němu dal popud. Vždycky jste tvrdil, že ji máte rád.“ „Já... já… já to tak... nemyslel. Chtěl jsem se jenom zeptat... nic víc... nikdy bych tam nešel, vědět, že z toho udělají... jen se zeptat, zda se to smí...“ prudce se rozškytal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209977
„Člověče,“ houkl komisař, „vzpamatujte se! Kdo se má na vás dívat?“ „Nemohl bych... trochu vody...?“ škytl Šlégl. Přinesl jsem sklenici. Ruka se mu třásla tolik, že trochu vyšplíchl. Zuby zacvakaly o sklo. Pil. „Nechcete cigaretu?“ nabídl Hirš. Z křížového výslechu zřejmě sešlo — byl zbytečný. „Děkuji... nekouřím...“ „Tak pokračujte! V říjnu v jedenačtyřicátém roce jste se vypravil do Árijského boje, abyste zjistil, zda slečna Petráňová smí mít židovského zaměstnavatele. Proč jste šel právě tam?“ „No... tam takovou věc přece museli vědět... pořád o nich psali...“ „A proč jste se o to staral?“ „Měl jsem strach... aby z toho neměla nepříjemnosti...“ blekotal Šlégl. Nadýchl se a dodal se stupidní hrdostí: „Měl jsem ji rád.“ „A dál?“ „Hned jak jsem jim řekl, oč jde, seběhli se a chtěli, abych to napsal.“ „Kdo?“ „No — ti lidi tam. Redaktoři... že mi odpovědí písemně, ale že potřebují vědět, o koho jde. Tak jsem jim nalhal, že jsem si to vymyslel. Tu začali vyhrožovat, že když to nepovím jim, že zavolají gestapo. Bylo to strašné...“ „Tak jste jim to raději řekl.“ „Ne, ne!“ vyletěl Šlégl, „přísahám, že ne! Raději bych si ukousl jazyk. Čestné slovo! Ale přišel tam takový starší pán, slušný, nekřičel a vzal mě k sobě do kanceláře.“ Sáhl po sklenici vody, byla prázdná. „Dlouho do mne mluvil, slíbil, že se Anně zaručené nic nestane, že pro nás bude lepší, když bude pracovat jinde... Uvěřil jsem mu…“ „Dojemné,“ zafuněl komisař, „proč jste tam lezl podruhé?“ „Podruhé jsem s tím neměl nic společného, čestné slovo.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209977
„Nechte si ta čestná slova!“ zahřměl Holý. „Na jakou čest je dáváte?“ Šlégl se sesypal. „Opravdu...“ zašeptal zničeně, „neměl ... Letěl jsem tam za nimi, za tím chlapem mizerným, co mi to slíbil... ještě se na mě rozeřval, že můžu být rád, že Annu nenechal zavřít, že to se mu ještě nestalo, aby někoho varovali a on je neposlechl, když to teda nepůjde po dobrém, půjde to po zlém... Myslel jsem, že se zblázním, zabiju, běžel jsem za Annou a zapřísahal ji, ať dá výpověď, že Weinfeldovy stejně nezachrání, jen sobě uškodí...“ „A ona? Nedivila se, odkud máte ty zprávy?“ „Ale ne, to jí říkal každý, jaképak zprávy; křičela, že není krysa, aby je opustila, že je to naše vina, jako vaše a moje a každého, takový nesmysl, mohl jsem snad já za norimberské zákony a za celé to svinstvo...?“ „A přitom stále nevěděla, že jste je udal vy?“ „To bych řekl! Zač ji máte, prosím vás!“ rozhořčil se Šlégl. „Kdyby to věděla, nepromluvila by už se mnou jediné slovo. A ona se mnou žila!“ vyjekl triumfálně. „Kdy?“ „Potom co odvezli Weinfelda. Celý měsíc jsme spolu žili. Celý měsíc! Co o tom můžete vědět. Víte, jaká byla, když jsme se milovali, když spala, když... Co vy víte?“ rozhodil ruce. „Už nikdy v životě —“ „Nechte si to,“ zaburácel Holý. „Váš citový průjem nás nezajímá!“ „Nehledě na to, že ten měsíc lásky nic neznamená,“ dotíral Blahoš. „Dozvěděla se to zřejmě později.“ „Kdy? Za protektorátu určitě ne. Protože to by mě udala první den po válce. A po válce se to dozvědět nemohla. Archív —“ „Jaký archív?“ vybafl komisař. „Prý ho zničili koncem války,“ vzlykl Šlégl. „Jak to víte?“ „Podařilo se mi to zjistit. Nedovedete si představit, jak mně bylo. Mít jistotu, že se o celé věci Anna nedozví, šel bych se udat rovnou. Věřte, na trestu mi nezáleží. Jen strach, že ona by byla první, koho byste volali...“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209977