pár koní – vede soukromou válku. Ztrácí v ní nejlepšího přítele, manželku, dítě a veškerý majetek. Nakonec je odsouzen a oběšen. Konfrontace s autoritami, které jsou někdy nespravedlivé a svévolné, může být naprosto oprávněná. Avšak pokud jde o boj přehnaný, když totiž člověk neuspokojuje vlastní potřeby a jeho boj je sebedestruktivní, je třeba se ptát, jaké hlubší důvody způsobily tento nesprávný vývoj. Mocná, někdy až přepjatá potřeba spravedlnosti mívá dost hluboké kořeny. Ty sahají hluboko do dětství, jak brzy uvidíme. První autorita, s níž se každý člověk konfrontuje, je autorita rodičů. Už malé děti v první etapě vzdoru začínají tuto autoritu zpochybňovat. Snaha být svobodný a nezávislý je prapůvodní potřebou člověka. Umění však spočívá v tom, aby si člověk mohl dovolit závislost a neztratil přitom sám sebe. Milovat vždy znamená také učinit se závislým. Ne vždy se takové rovnováhy mezi autonomií a závislostí dosáhne. Silná touha po nezávislosti často vede do destruktivních závislostí, byť to na první pohled vypadá nelogicky. Pan C. už jako dítě bojoval proti autoritativnímu otci, jehož vnímal jako nespravedlivého a příliš tvrdého. Matka syna v tomto postoji podporovala, mimo jiné proto, že sama rovněž trpěla manželovým chováním. Konflikt pana C. s otcem pokračoval, kdykoli se pan C. dostal do konfrontace s autoritami – s nadřízenými, s úřady a vůbec s lidmi, kteří vystupovali autoritativně. To pro něj vždy byla hozená rukavice. Pan C. pak reagoval alergicky.
Chce-li pan C. porozumět svému konfliktu mezi autonomií a závislostí, musí rozpoznat svou potřebu být akceptován a milován otcem. To však pravděpodobně zpočátku popře. Podle hesla já otce nepotřebuju, nikdy jsem na něm nebyl závislý zdůrazňuje svou nezávislost. Jako malý chlapec si však velice pravděpodobně přál, aby ho otec uznal a miloval. Ovšem nebylo to možné. Cítil, že ho otec urazil a odmítl, a proto se v něm vyvinul vzdorný postoj: Já tě nepotřebuju, já
98
ZÁVISLOST
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209968
jsem v právu a ty v právu nejsi. Bojoval proti otci také proto, aby bránil matku, která rovněž trpěla otcovým autoritářským chováním. Jen z odstupu můžeme vidět, že boj, který pan C. vede na mnoha frontách, je zápasem o náklonnost. Chtěl by, aby ho druzí akceptovali a brali vážně. Pan C. stále opakuje své drama. Pokračuje ve starém konfliktu, který měl kdysi s otcem. Pan C. nevědomě hledá a nachází stále nové oblasti pro konflikty, jež se však nikdy nedají dovést do uspokojivého konce. Jako by ho něco nutilo do stále nových mocenských bojů. Je přesvědčen, že on sám dělá všechno správně a žije v nespravedlivém světě, který stojí proti němu. Konflikt mezi autonomií a závislostí je psychická porucha, kterou postižený člověk nemůže přímo poznat. Dá se zpočátku odhalovat pouze nepřímo, zejména podle destruktivních vzorců, které jsou přes všechno úsilí nepřekonatelné. Jedná se o tyto vzorce: na jedné straně velká touha po zaopatření, péči a lásce, na druhé
straně úsilí za všech okolností zůstat nezávislý, vyhledávat stále nové boje o moc nebo být do mocenských bojů zapletený, představa o vlastní pravdě a správnosti, potřeba dělat určité věci, přestože je člověku jasné, že mu škodí, potřeba stavět se vzdorně vůči různým skutečnostem tak, že člověk bojuje s pověstnými větrnými mlýny, tendence nedat se přesvědčit logickými argumenty, potřeba stále znovu zdůrazňovat autonomii, tendence mít strach z blízkých vztahů, protože by v nich mohli dominovat partneři, tendence cítit se vnitřně podřízený a nesvobodný, potřeba dělat opak toho, co se od člověka žádá, extrémní či přepjatý smysl pro spravedlnost, potřeba
Konflikt mezi autonomií a závislostí čili syndrom Michaela Kohlhaase
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209968
hojné
neúspěchy dané tím, že člověk nepřistoupí na přiměřené přizpůsobení, fakt, že člověk často neví, co vlastně chce, nebo pochybuje o správnosti toho, co právě dělá, fakt, že člověk sabotuje své úspěchy, např. přeruší kurs či školu krátce před dokončením, potřeba zničit všechno (někdy i vícekrát), co jedinec vybudoval usilovnou prací, nezadržitelný postup sebedestrukce. Jestliže se na vás hodí více bodů, má smysl u sebe zkoumat konflikt mezi autonomií a závislostí. Pro mnoho chorobně závislých lidí platí vždy obojí: Chtějí být nezávislí i závislí podle toho, jak se jim právě zlíbí a jak je to momentálně výhodné. Někdy je výhodnější, když je člověk závislý, malý a slabý, neboť pak za něj druzí vyřídí nepříjemné záležitosti. Jindy je zase lepší nenechat si do ničeho mluvit, protože jsme přece dospělí a nezávislí. U chorobně závislých osob je snadné otřást jejich pocitem nezávislosti. Mají strach ze ztráty autonomie a snadno si připadají podřadné. Proto si pak myslí, že musejí demonstrovat nezávislost – reagují vzdorně nebo se nějakým jiným způsobem snaží zdůraznit svou svébytnost. Směrodatnými etapami života, kdy jde v zesílené míře o nezávislost na rodičích, jsou, jak známo, období vzdoru. Ve vzdoru chce dítě nebo mladistvý prosadit svou vůli a demonstrovat nezávislost. Je to nutný proces, ale nelehký pro rodiče. V období puberty chce být mladý člověk nezávislý a dělat si, co chce. Chtěl by, aby ho druzí akceptovali jako dospělého a zároveň aby ho měli rádi a podporovali. Puberta je tak těžkým obdobím mimo jiné proto, že člověk vyjadřuje touhu po nezávislosti pouze nepřímo. Mladiství chtějí být milováni a zároveň být samostatní. Dělají opak toho, co od nich očekávají rodiče, a chtějí, aby je i za to rodiče oceňovali a akceptovali. To je mnohdy nelehké vyvážit. Když mladiství zakoušejí odmítání svých
100
ZÁVISLOST
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209968