ale spíš to bylo komický, a když se zastřelila, tak jsem nic nechápal. Šlo o to, že někdo přijde a řekne, že otcem tý holky, co má na půdě kachnu, je někdo jinej, a na konci chce ta holka zastřelit kachnu flintou, ale omylem zastřelí sebe. Jo, přísahám, bylo to úplně ujetý a já se řezal, když tam ten starej chlápek z Můj život jako pes přišel a viděl tu holku ležet mrtvou. Nevím, proč jsem na to koukal, ale vyložil jsem Gustovi, o čem to bylo, a on se na mě zmateně podíval a řekl: „To je přece ujetý skrz naskrz a proč lidi vůbec chodí do divadla, to je kurva přece zrovna tak ujetý, a proč se koukaj na film o nějaký kachně?“ „Jo,“ odpověděl jsem a vydal jsem se znovu domů, „jo, jasně že je divadlo ujetý, ale je to pravděpodobně naposled, co jsme v divadle byli,“ odpověděl jsem, a než se naše cesty rozešly, řekl Gusta, že si pozdějc zavoláme. „Jasně, to se rozumí,“ odpověděl jsem a pak jsem se vydal vzhůru zadní cestou ke vchodu a on pokračoval do kopce a přes ulici. Kristepane ne, jsi blbej nebo co? Nikdy jsme v divadle nebyli a vlastně ani pořádně nevím, proč jsem plácnul, že jsme byli v divadle. O divadle nevím nic a naprosto netuším, kde bych nějaký divadlo hledal, a jedinou opravdovou zkušenost s divadlem mám díky tamtomu, co přijelo k nám do školy. Víš přece, když jsme chodili do sedmý a do školy přišli ty hubený herci v šílenejch hadrech a běhali po jevišti sem a tam, jako by to mělo bejt něco zajímavýho. Nevzpomínáš si? Vždycky jsme se smáli ve špatnej okamžik, ale ne proto, že jsme chtěli bejt na ty herce hnusný, to spíš že jsme měli za to, že se zrovna máme smát. Kdo by se kurva taky vydržel nesmát, když… Přesně! Jedinej, kdo se smál ve správnej moment a komu celej ten tyátr přišel vtipnej, byli učitelé, a když jsem se pak jednou při švédštině zeptal, co na tý hře bylo tak vtipnýho, tak učitel řekl, že to přece byl Shakespeare a ty herci byli přece z Národního. Tohle 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209916
byla jeho odpověď na to, co bylo na tý hře tak vtipnýho. Nic víc, jenom že to byl, propánakrále, Shakespeare a Národní divadlo, a tím to hasne. Je divný, jak jsem cestou domů na všechno zapomněl. Tamten pocit, co jsem měl po rozmluvě s chemikářem, byl pryč. Zapomněl jsem na něj a cesta domů nebyla vůbec zlá. V každým případě až do tý doby, než jsem došel ke vchodu a ten alkáč tam čekal na výtah. Měl na sobě svoje obvyklý hadry: hnědý kalhoty s flekama od chcanek, rozepnutou zelenou košili, pod kterou mu byl vidět holej hrudník, a přes košili měl to svoje vínový sako. Stál jsem tam a čekal na výtah a občas jsem se na něj podíval a říkal si, že kdyby měl krapánek čistší oblečení, tak by jistě mohl bejt jako kterejkoliv jinej člověk. Celou cestu nahoru jsem měl trochu strach, jestli nezačne mluvit, člověk nikdy neví, co od tohohle alkáče čekat. Občas je osobní a vypráví o tom, jaký to bylo, když byl mladej, a jaký měl velký plány, občas se mě snaží přesvědčit, že politici nás všechny sledujou kamerou, co je v každý televizi, a občas mluví o tom, jak je nakrknutej na nějakýho kámoše, co mu šlohnul pár plechovek piva. Bez ohledu na to se s ním naprosto vůbec nedá mluvit, a tak jsem tam stál a dělal všechno pro to, aby se se mnou nedal do hovoru. Koutkem oka jsem viděl, že se o to skutečně snaží, a když jsme stáli ve výtahu, tak si odkašlal a vyčerpaně funěl, a když jsme dojeli do patra, prošel jsem kolem něj a on se mě ani nepokoušel zastavit. Jak mě obvykle zastavuje? Prostě se postaví do cesty a začne žvanit o všem možným a věř mi, že se zrovna neupejpá. Zatarasí dveře výtahu a pak dokáže mlejt celou věčnost a já tam stojím a vejrám na ten jeho zdeformovanej ksicht, a když mám fakt pech, tak se začne na férovku šťourat v nose. Zrovna dneska jako by se ani zvlášť nesnažil a nechal mě v klidu z výtahu vystoupit. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209916
Byl jsem trochu překvapenej, že mě alkáč neprudil, tak jsem si stoupnul před dveře bytu a opřel se o ně čelem, pak jsem přitisknul na dveře ucho, abych slyšel, co se na druhý straně děje. Bylo tam ticho, na každej pád dost ticho na to, abych něco zaslech, tak jsem do zámku pomalu zasunul klíč. Než jsem jím otočil, zvednul jsem rozbitou záklopku od schránky na dopisy a poslouchal, jestli něco neuslyším. Bylo ticho, takřka nádherný ticho a já se zul a vešel dovnitř. Seděla tam, máma, seděla tam jako obvykle a civěla do atlasu ptáků, a když mě viděla, tak řekla, že je dobře, že jdu. „Proč?“ zajímalo mě a máma spustila starou známou písničku o tom, jak akorát volal a že brzo, každou chvilkou, zavolá zpátky. „Jo, samozřejmě, brzo zavolá, každým okamžikem,“ řekl jsem a snažil jsem se vypadat, že jí vážně věřím. „Víš, co jsem mu vyprávěla?“ zeptala se a zatvářila se až trochu šibalsky. „Ne,“ odpověděl jsem, zatímco jsem dával boty na místo. „Vyprávěla jsem mu, že začneš gymnázium,“ řekla, když jsem přišel do kuchyně. Paráda, pomyslel jsem si, posadil se ke stolu a vejral na obálku atlasu. „Je na tebe tak pyšnej, ani si neumíš představit, jak moc pyšnej na tebe je,“ řekla a zavrtěla hlavou a pokračovala: „Zakřičel to na ostatní, co jsem slyšela v pozadí mluvit, a ty jásali a vzkazovali, abych ti pogratulovala.“ „Hm, to je super,“ utrousil jsem skoro až moc otevřeně, ale ona jako by natolik věřila tomu, co říká, že jí je úplně jedno, jestli tomu věří i okolí. „Ale ano, je to pravda a měls slyšet tu pýchu v jeho hlase – máš dobrého otce,“ prohlásila a já na to: „Jistě, úplnýho andílka.“ Zvedla hrnek, usrkla trochu kafe a pak si zase začala číst v atlase. „Líbí se ti ten atlas, mami? Dozvěděla ses o ptácích něco novýho?“ vyzvídal jsem a ona zvedla oči od knížky a odpověděla, že se toho dozvěděla dost, ale jen o určitejch ptácích. „Skvělý, mami,“ řekl jsem, než 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209916