souzeni nesouzeni, řekla, jdi do řiti, Žorži… nic víc… a práskla oknem, málem mi jím přirazila frňák… … něčí ruka mne popadla za rameno a mlela mnou jako o posledním soudě… Žorži, huláká mi někdo do ucha až k ohluchnutí… vstávej Žorži, už máš bejt nejmíň hodinu v práci… mžourám na to zjevení, co mnou lomcuje, stokilový vánek ve vytahané teplákovce, tohle přece nemůže být bejbi za kterým se už hezkých pár století s vyplazeným jazykem štvu… vstávej, lenochu, mele se mnou ten přízrak a buší mne do zad a pak i kopá, abych už z té postele vypadl… copak musím všecko odřít sama, děcka nakrmit, umýt, do školy vypravit, byt uklízet, vařit, umývat nádobí, prát špinavé prádlo, ke všemu ještě chodit do práce, aby bylo čím zaplatit elektriku, plyn, nájem a noviny, které beztak nikdo nečte… buď z tý postele zvedneš ten svůj líný zadek a půjdeš konečně do rachoty, nebo tě ztřískám vařečkou, že se nepoznáš… … prostě zírám… do které doby mizerné a do kterého zapadákova na téhle planetě jsem se přerodil tentokrát…
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209896
Panenská jízda … všecko šlo pěkně rychle, na můj vkus možná až moc… … postávat v zaplivaném bufiku před nádražím, to byl náš životní program, z jedné strany šuměly vlaky expresy a drnčely vlaky náklaďáky, z druhé šuměly nóbl auťáky, sotva je bylo slyšet, jako když peříčko vypustíš do povětří, občas se ozval dvojhlasý klakson, jen tak pro dokreslení koloritu, lidský hlas, psí zaštěkání… kámoši házeli do sebe pivo za pivem, zapalovali jednu cigaretu od druhé, plivali na zem vajgly a také plivali jen tak z recese, to z každého dělá správného chlapa, stejně jako zmuchlané kalhoty, zavěšené až pod vytahaným břichem, uválené sako a pomačkaná hučka na hlavě… brada hezkých pár dnů neholená… jenom já pokaždé cucal pořád to první pivo a držel pro formu mezi prsty cigaretu, ze které jsem ani nepotáhl… pivo teplalo, pěna beznadějně opadlá, mělo pak ještě mizernější chuť, než čerstvě natočené… z cigarety mi bylo na blití už jen z toho pohledu, natož si potáhnout… jenže v tomhle zapadákově nebylo kam jít, jak se pobavit, co dělat… … smáli se mi, to furt cucáš tu první rundu, vole, jak potom mají splnit pivovary s takovou plán a hospodští tržby… bejt takhle blbě nevzdělanej… vsaďme se, že je eště panic… smáli se, až rychlíkové lokomotivy nadskakovaly a na perón vybíhal výpravčí, co se to jako děje, jestli se třeba žárem nepokroutily koleje… 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209896
… a já… co já… co bych jim na to měl říct… nebylo lautr kam jít, tak jsem byl s nimi v tomhle zaplivaném nádražním bufiku a hrál debila, abych se neodlišoval… … odlehčit tendru se chodilo za roh k drátěnému plotu, kdo byl chlap, pohrdal toaletama, beztak to na nich nevypadalo líp, než tam u toho plotu… to bylo to nejmenší, co jsem mohl pro partu a pro záchranu svého sebevědomí udělat, postát minutu ticha u drátěného plotu… … a najednou se to stalo… úplně bez varování… … u pankejtu neslyšně zastavil nablýskaný bourák, za volantem možná doopravdy pravá emerická dívka, jak je známe z biáku, ne nějaká žoužel jako Julia Roberts, ale pěkně udělaná ženská, všude jí bylo plno, a při tom pohledná… měla stažené okénko, ale furt diskrétně vejrala na podvečerní nádražní bulvár, teprve když jsem se otočil a dopnul zip, teprve pak se vyklonila… helou… nemohl jsem se rozpomenout, že bych ji odněkud znal, možná fakt s některého plakátu nějakého amerického filmu… opatrně jsem se rozhlédl, jestli mi třeba za zády nestojí nějaký mi liardář, nebo fabrikantský pošuk, byl jsem sám, komáři běsnili, lípal jsem se po krku a po tvářích, ty bestie se zakusovaly také do předloktí a dokonce se jim úspěšně dařilo propíchávat i ty ošoupané rifle až na kůži… … helou, opakovala… a udělala třemi prsty takového toho diblíka… … ahoj, řekl jsem neutrálně, pěkný hic a spousta komárů… a už jsem se bral zpátky do bezpečí mezi kámoše… … nemáš chuť na panáka, zeptala se ta kovbojská dcera emerického farmáře, který snad vlastnil půl Texasu… 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209896