Č Í M J S E M B Y L R ÁD
Pouze v zimě ve vánoční svátky trochu ztichli, protože během mrazů bylo po zastavení výroby chladno i v hale zvané M7. Když silné mrazy trvaly dlouho, bylo jejich cvrkání nahrazeno praskáním trubek a zastavených radiátorů, které mráz v neizolovaných a nezateplených halách lehce našel. A tak měli zámečníci a svářeči začátkem roku o zábavu opět postaráno.
Nitranské knieža Byl jedním z mých spolupracovníků a kamarádů na ČBO. Hodně let jsme spolu chodili na stejnou směnu. Osud nebo spíše požadavek Tesly na nové zaměstnance jej stejně jako mnoho jiných z celé republiky zavál do Rožnova až ze slovenské Nitry. Dalo by se o něm předpokládat, že díky troše maďarské krve bude divočejší povahy, ale opak je pravdou, je to kliďas a dobračisko. A to nás dráždilo k tomu, abychom mu vždycky něco provedli. Luďa nebo Ludvík, jak jsme mu říkali, byl velice činorodý ve Svazarmu. Na přípravě většiny akcí, které Svazarm v Rožnově pořádal, měl svůj veliký podíl. Nakonec zblbnul i některé další spolupracovníky z naší směny natolik, že mu v tom byli nápomocni. Rožnovský Svazarm byla v těch dobách velice aktivní organizace, která neustále pořádala různé závody a jiné akce. Hlavně motoristé měli pořád co dělat: motokros, Závody do vrchu, Veterán klub. Avšak aktivní byli i modeláři a nakonec i minikáry. Ludvíkova spíše mohutnější postava na pořádné závodění nebyla, tak se alespoň rád svezl v nějakém rámusícím 98 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209894
Jan Surý: Černobiliny
dopravním prostředku. A hlavně pomáhal s organizací a přípravou všech akcí. Protože výdělky na obrazovkách nebyly nic moc, nemohl si pro sebe opatřit nějaký lepší povoz, takže se spokojil s tím, k čemu levně přišel. Pokud nepočítám různé staré mopedy a pionýry, které nejdříve oživil a následně utrápil, neboť nebyly dimenzovány na jeho hmotnost a velikou touhu po závratných rychlostech. Rád vyzkoušel všechno, co mělo kola a motor. Prvním jeho větším strojem byl motocykl NSU 250, jednoválcový čtyřtaktní veterán. Luďa si jej dal dohromady a jezdil s ním nejdříve po Rožnově a okolí. Později došel k názoru, že stroj je schopen dojet i dále a vybral se do dnes už zahraniční Nitry. Všichni jsme jej zrazovali, že nedojede dál než na hranice, ale Luďa se nedal odradit. Osedlal svého oře a odjel na Slovensko. Dojel až do Nitry a dokonce se i vrátil. Sice o den později, neboť na stařičkém veteránu se pokazilo všechno, co se pokazit mohlo. Když nám líčil, co všechno opravoval, shodli jsme se na tom, že potkat to někoho z nás, opustíme motorku někde v příkopě a dojedeme vlakem a zbytek dojdeme pěšky. Ale Luďa se nevzdal a dovedl svůj oblíbený stroj až domů. Chvíli na něm jezdil do práce a potom jej nechal na náhradní díly. Později došel k názoru, že jednostopé vozidlo není to pravé a pořídil si osobní auto IFA 900. Což byl předchůdce Wartburgů. Tento tříválcový dvoutaktní kabriolet byl na svou dobu velice dobrý a spolehlivý, spíše luxusní automobil. Pouze do doby, kdy mu kamarád sundal lopatou z auta kromě čepice sněhu i část stahovací střechy. I po nejnutnější opravě už pat řila IFA spíše do pečlivých rukou nějakého milovníka vete— 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209894
Č Í M J S E M B Y L R ÁD
ránů. Stejně na Luďovy nároky na rychlost a na jeho těžkou nohu nebyla dimenzována. Přesto při jedné osudné jízdě byla rychlost auta dostatečná na vyjetí z cesty a jízda nakonec skončila i s posádkou a s nákladem pytlů cementu vzhůru koly na vrcholu velké hromady štěrku, kterou tam měli připravenou cestáři. Cement i auto byly nepoužitelné, posádka přežila. Dalším Luďovým dopravním prostředkem byl opět dvoutaktní tříválec Wartburg. Podle zbytků původního laku dostal přezdívku „Metalizák“. Několikrát jsme měli tu čest, že nás Luďa odvezl z noční směny domů. I když jsme byli po noční dost unavení, měli jsme problém po zážitku z divoké jízdy usnout. V těchto dobách dostal Ludvík opět další, podle našich názorů, bláznivý nápad: Prodal jejich byt v paneláku a dal se do stavby rodinného domku. Nutno dodat, že díky jeho tvrdohlavosti a velkému pracovnímu úsilí se mu to nakonec úspěšně podařilo. Jelikož jeho „Metalizák“ nebyl na dovážení stavebního materiálu dostatečný, pořídil si dodávku ruské značky ŽUK. Protože auto nebylo určeno na parádu a garáž nikdy nezažilo, usazoval se na něm prach, který občas milosrdně opláchl pouze déšť. Jednou, když bylo pokryto notnou vrstvou prachu, namaloval nadaný lidový grafik na zadní sklo krásnou postavičku Rákosníčka. Ludvík se nejen nezlobil, ale kresbičky si považoval, dokud ji nesmyl další déšť. I když auto, od těch dob nazývané Rákosníček, bylo v po sledním tažení, dokázalo odvozit materiál nejen na celou jeho stavbu, ale mnohokrát pomohlo i ostatním, včetně mne. Zkrátka bylo to užitkové vozidlo do těžkých ruských podmínek. (Spotřeba benzinu se v 70. letech tolik neřešila a STK ještě neexistovaly.) 100 — Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209894