Část druhá • Za průsmykem /101 chlapec nazval neřádem. Po stranách chobotu, pod tupýma olověnýma očkama, měl neřád otvory, potažené membránami. Membrány se slabounce zachvívaly a Kazik intuitivně pochopil, že by se měl obávat právě jich. Proto, jakmile se membrány otevřely a z jimi ukrytých otvorů vystřelily dva proudy lepkavé žluté tekutiny, byl Kazik připraven, a ač měl nohy přikované ke ztvrdlé kalužině, dokázal uhnout a klesnout do podřepu. Tekutina s hlasitým šplouchnutím narazila na hladinu jezírka a roztekla se po ní jako voda po ledu. Neřáda velmi překvapilo, že minul. Nebyl na takové chování oběti zvyklý. Zahýbal hlavou, zvedl k nebi chobot a zadupal tenkýma křehkýma nohama – hněval se. Kazik se až musel usmát, když viděl, jak neřád zakryl otvory membránami a jal se nafukovat, tužit a pachtit; když pak ale membrány znovu otevřel, namísto pružných proudů se ven vylily jen dva ubohé pramínky. Neřád si sedl na zadní tlapy – zřejmě se rozhodl čekat a přemýšlet, tedy pokud vůbec měl o čem. Kazik mezitím musel vyřešit problém, jak se dostat z pasti, ve které se ocitl. Zasychající lepidlo Kazikovi svíralo nohy. Bylo mu jasné, že boty bude muset obětovat, a tak z nich začal pomalu soukat nohy. Nyní ho čekal asi půldruhého metru dlouhý skok stranou, při němž musel dbát na to, aby se bosýma nohama nedotkl lepidla. Neřád při pohledu na Kazika znovu zneklidněl. Drápem přední nohy se dotkl okraje lepidla, a když zjistil, že ještě nezaschlo, a že se tedy kořisti nedokáže okamžitě zmocnit, vydal se – pomalu a nejistě našlapuje – kolem lepidlové pasti, aby našel místo, odkud by na Kazika dosáhl chobotem. Kazik skočil opačným směrem, než se nacházel neřád, a to tak, aby přistál na rukou a ihned k sobě přitáhl nohy. Skok se mu téměř podařil, ale bosé chodidlo pravé nohy se mu přece jen otřelo o kraj lepidlového jezírka; z místa, kde se lepidlo dotklo nahé kůže, vystřelila prudká palčivá bolest. Ve snaze vyprostit nohu chlapec zakřičel tak, že ho nejspíš museli slyšet až v osadě, zatímco neřád, jemuž došlo, že moucha konečně sedla na lep, si čiperně pospíšil ke Kazikovi. Kazik se celý prohnul, vytáhl nůž a již se ho chystal vrhnout po neřádovi, ale pak si uvědomil, že je teď pro něj důležitější osvobodit nohu – nemohl si být koneckonců jistý, zda bude nůž proti tomuto stvoření něco platný. Kazik se rychlými pohyby pokusil odříznout vrstvu lepidla, ale nůž jen sklouzával po zesklovatělém povrchu. Když vzápětí vycítil, že se k němu natahuje neřádův chobot, pokusil se Kazik přejet čepelí přes
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209855
102 / Kir Bulyčov • Osada chodidlo, ale minul; pozvedl tedy nůž, aby jím bodl do chobotu, který již byl tak blízko, že cítil jeho studený nakyslý puch. A v tu chvíli Dick po neřádovi vystřelil z paprskometu. Dick neslyšel hvizd, ovšem výkřik již ano; když přiběhl na místo, dostal o Kazika pořádný strach. Střílel tak dlouho, až se kypré tělo změnilo v černé dýmající klubko a nohy se rozsypaly jako ze stromu ulámané větve. Ve vzduchu byl cítit ozon. Kazik se s údivem podíval na hromadu popela, obklopenou suchými větvemi, a řekl: „Bylo to vážně nutné? Škoda pistole.“ Sice ještě nikdy neviděl paprskomet v akci, ale věděl, že nábojem je třeba šetřit. „Pitomče,“ řekl Dick. „Vysál by tě. Kdo chodí lesem s frňákem nahoru? Tak do Indie se ti zachtělo?“ Kazik neodpověděl. Podařilo se mu odtrhnout chodidlo od lepidla. Tekla mu z něho krev. Jal se přehrabovat ve vaku, aby našel hojivou mast. Pak řekl: „Škoda bot.“ Zraněnou nohu společně namazali mastí a ovázali; Kazik pak docestoval do osady na Dickových zádech. Dick to neměl jednoduché, neboť musel táhnout ještě vak s měchýři mustangů; byl však silný, všichni to věděli. Proto si nestěžoval. Kazik rovněž mlčel, třebaže ho noha bolela; v osadě pak musel dobré dva týdny skákat po jedné. Tato příhoda se stala příčinou důležitých událostí. Prvotním popudem k nim byla Kazikova slova. Seděl tehdy na lůžku a pozoroval, jak mu nevlastní matka šije nové vysoké boty. Ještě zrána Vaitkus přinesl nastříhaný materiál – polotovary vykrojené z rybích kůží; velká Luisa se poté pustila do jejich sešívání. Byla to práce hodná pralidí, a to i přesto, že Mariana z Pólu přinesla opravdové jehly. Žádné nitě na lodi nenašla, a tak si v osadě museli stejně jako předtím vystačit s nitěnými stélkami řas – ty však byly poměrně silné, a navíc dost krátké, takže se musely neustále nastavovat. Luisa jako obvykle brblala, neboť šití, které v osadě vždy zabíralo tolik času, z celého srdce nesnášela. Kazik ji sledoval a pak řekl: „Až se uzdravím, vyrazím do lesa a přitáhnu sem toho neřáda.“ „Jakého neřáda? Proč?“ nechápala Luisa. „Na šití.“ „Proč by ten tvůj neřád měl šít?“ „Ty mi nerozumíš,“ řekl Kazik. „On nebude šít – bude lepit.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209855
Část druhá • Za průsmykem /103 Luisa si jeho slova pustila jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, ovšem Kazik byl mimořádně umíněný člověk. Sotva dokázal vstát z postele, dobelhal se ke Kmetovi a poprosil ho o nepotřebnou síť. Kmet do sítí chytal ryby v jezírcích za bažinou a tyto sítě se mu často trhaly; jelikož Kmet navíc považoval pletení sítí za nejlepší trankvilizér, nahromadila se jich u něj pěkná řádka. Pro Kazika vybral ze svých zásob tu největší a nejpevnější, a dokonce souhlasil, že se k expedici s cílem neřáda polapit, připojí. Výpravy se dále účastnila Fumiko, Kazikova nevlastní sestra, a nejstarší z Vaitkusových dětí, dobrácký Petras. A samozřejmě také Dick. Tři dny cestovali houštinami, až konečně narazili na neřáda plivajícího lepidlo. Dick ho vydráždil a donutil celou zásobu lepidla vyplivnout. Poté už nebylo nijak zvlášť těžké zamotat ho do sítě a přitáhnout do osady. Hlavně si museli dát pozor, aby mu neulámali nohy. V osadě pro neřáda postavili klec a krmili ho červy a šneky. Cítil se bezvadně – klec, kterou si zevnitř omotal pavučinou, považoval za svůj domov. Byl tupý a těžkopádný, ale co se jeho odpudivého zevnějšku týče, obyvatelé osady už byli zvyklí i na jinačí šeredy. Neřád dostal přezdívku Plíva. Mohl by být nazýván také pavoukem nebo krabem, ovšem tato pojmenování již stačila připadnout jiným bytostem. Kmet si už dávno všiml, jak se pozemská řeč mění a přizpůsobuje nové realitě. Slovní zásobu dětí živila pouze řeč malé hrstky dospělých, zatímco zbytek světa byl němý. Zásoba tedy nevyhnutelně chudla, a to i navzdory tomu, že Kmet ve škole nutil žáky, aby se učili nazpaměť básně, které si pamatoval, a když si nějakou nedokázal vybavit, zavolal si na pomoc další dospělé, s jejichž pomocí pak zapomenutý text zrekonstruoval. „Dítěti na Zemi je hej,“ říkával Kmet. „Rodiče si jen pořád stěžují, kolik zbytečných slov pochytí ve škole nebo venku, na cestách nebo třeba jen po zapnutí vizoru. A přitom je pozemské dítě vlastně šťastný člověk. Má nadbytek informací, které k němu proudí ze všech stran. A všechny ty informace jsou oděné do slov. Ale co u nás? Je tu jen půltucet dospělých, kteří si vystačí s tisícovkou slov.“ Oleg s Kmetem nesouhlasil. Měl za to, že jazyk nového pokolení ani tak nechudne, jenom se mění. To proto, že děti nezřídka musejí nacházet nové výrazy pro jevy a věci, které dospělí neznají či které je nezajímají. Jsou nuceny nejen samy vymýšlet slova, ale i vkládat nový význam do těch starých. Jednou Oleg skrz mezistěnu slyšel, kterak se šestiletý Nik Vaitkus Kmetovi omlouvá, že přišel pozdě na hodinu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209855