antipatie právě vyhřezly v plné síle. Za každým Kottovým slovem byla cítit nedořešená rivalita s úspěšnějším, pohlednějším a stále ještě stoupajícím Rathem, který k tomu všemu poznal jeho partnerku jako první. „Proč ses ho nezeptal?“ docházela trpělivost Pancové. „Měls říct: ‚Já nechápu, proč jsem nemohl být na nevolitelným místě?‘“ „Co by mi na to řekl? Že je to něco jiného, že Vlková nebyla tak mediálně známá. Já se ale divím, že to nevidíš. Proč mi aspoň neřekneš: ‚Já to vidím, máš pravdu‘. Proč my dva hrajeme spolu takovou hru?“ přesměroval svou zlost na Pancovou. „Nebuď protivnej,“ zkusila zažehnat blížící se hádku ona. Polopatické vysvětlování stranických šachů ale nepomáhalo. „Proč obhajuješ neobhajitelné?“ utrhnul se na ni Kott. „Proč mi neřekneš: ‚Ano, je to sráč, který tě popravil a jde proti tobě?‘ Ty mi ani tohle nepřiznáš – já žasnu.“ „On tě na kandidátce nechtěl, protože se bojí, že napíší: Tragikomická postava Petra Kotta se po x letech vrací.“ Minimálně v případě toho titulku to byl správný odhad, novináři by si takové sousto nenechali ujít. Kott to ale nechtěl vidět. „Nebojí se spíš toho, že bych náhodou mohl uspět?“ zeptal se, ale nečekal odpověď. „On minimálně ví, že ho nezradíš. Myslím, že o tom nikdy nepochyboval,“ zkoušela ho Pancová znovu usměrnit. Kottovi to však nestačilo. Vagon plný vzteku se urval a ne kontrolovaně se řítil vstříc kolizi. „On se bojí, že ho někde napadnou, že jsi jeho nejbližší spolupracovník, že vytáhnou ty fotky s monoklama, že daj ty fotky ze sněmovny.“ „Dobře, je to pro mě jasný. Končím. Opravdu. To nemá cenu. Ne, to ne,“ explodoval Kott. „Ale já ti říkám, co si myslím. Nemůžeš mě tlačit k tomu, co si nemyslím. Ty jsi už jako můj totalitní táta.“ „Pokud jsem nepřesvědčil tebe, tak to pro mě nemá smysl.“ „Péťo, hele, jsou dvě věci, které musíš odlišovat. Když budeš spolupracovat, tak vyděláš nějaký peníze. Tolik, co by si nikdy nevydělal, kdybys dělal cokoliv jiného. Ani za dobu, co 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209775
jsi poslancoval, nedosáhls na to, co teďko máš tady v trezoru,“ uhodila Pancová nečekaně tvrdě a věcně. Avšak policisty nejvíc zaujala poslední část proslovu: Tady v trezoru. „Ty musíš začít odlišovat, co je pro tebe priorita. Vydělávání peněz a být v exekutivě. Ne v politice,“ zkoušela do hádky vnést racio. „Ale vždyť já v žádné nebudu. On mě nepustí do žádné exekutivy,“ uvedl nakvašeně Kott. Ve většině domácností v takové chvíli hádka končí. Ne u Kotta a Pancové. „Tak se vsaď. Vsaď se, že z tebe udělá elpépáka nemocnic,“ nadhodila Pancová. Elpépákem mínila vlivný post náměstka pro léčebně preventivní péči. „Klidně. O co chceš.“ „O co chceš ty?“ „O milion.“ „O milion ne.“ „Proč ne? Vždyť tomu věříš, ne“ „Dobře, tak o milion,“ ukončilo dohadování plácnutí dlaní. Oblohu nad Rudnou to nevyčistilo. Šli si lehnout rozhádaní. Pátek, 16. března 2012 V půl jedenácté přivítala Pancová ve své kanceláři Pavla Piláta. Už z uvítání bylo znát, že tentokrát se odehraje schůzka na nejvyšší úrovni. Pilát byl generálním ředitelem Metrostavu. Těžko odhadovat pocity policistů číhajících u odposlechů. Úplně na začátku plánovali, že v lepším případě seberou Pancovou s Kottem. Ředitelka oblastní nemocnice a její náměstek, to by býval byl přece slušný úlovek. Výš stejně nedosáhnou. Výš se nesahá. Postupně přibrali hejtmana a poslance v jedné osobě. A teď, teď už jim do spisu středem napochodoval nejvyšší šéf největšího stavebního podniku v Česku. Nejednomu by se roztřásla kolena. Riskantnější mač si vybrat nemohli, možná tak ještě hrát fotbal na minovém poli. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209775
Pancová nejprve pochválila Pilátovi kárované sako, přece jen generálního ředitele neměla v kanceláři každý den. A když už tam byl, využila příležitosti, aby si postěžovala na jeho podřízené. „Domluvili jsme se tedy nakonec i na cé dvojce. Prostě scházíme se i s inženýrem Andělem. Neříkejte mu to, ale já mám někdy pocit, že mu trošku šibe v hlavě. Protože když mi do telefonu řekl – Už jsem se potkal s Drážďanským, přijedu k vám –, tak mi normálně vypadla tužky z ruky. To už jsem si říkala: Pane Bože, dost. Problém je, že ty lidi, kteří žijou v trvalým stresu, navíc v trvalým kontaktu s tímhle, ztrácej obezřetnost.“ Pilát měl pro obavy Pancové pochopení. Sdílel je také. „Já jim to říkám co měsíc, ať neblbnou a nevyprávěj do telefonu. Stane se to i mně, že voni mi něco začnou vyprávět do telefonu a já říkám: ‚Ne, ne, nerozumím.‘“ „Já mám třeba toho Drážďanskýho opravdu ráda, protože je strašně obezřetnej a má strach. My už se někdy bavíme tak v kódovaný řeči, že normální člověk si musí myslet, že jsme blázni. Anebo milenci.“ Jakmile si postěžovali, začali dolaďovat poslední detaily zakázky na stavbu pavilonu C2, na stole jim rovněž ležel tendr na stavbu kolínského pavilonu O. Dalších 110 milionů korun, které měly netransparentně zamířit k Metrostavu. „To je v podstatě 227 bez DPH, včetně DPH je to 270,“ upřesňovala cé dvojku Pancová a pokračovala, „teď to jde na zastupko, čili my bychom se ještě domluvili, jak ty kvalifikace, aby se to dostalo do konce března na centrální adresu. Včera jsem strávila u administrátora tři hodiny domlouvání, jak to bude. Bude to teda kvalifikačně dvoukolové. Domluvili jsme si deset, šest a čtyři.“ Pilát pozorně poslouchal a na vše kýval. Ve sluchátkách bylo slyšet nejčastěji souhlasné „hmm“. Pancová si ještě vymohla, že bude jednat přímo s ním. V Pilátovy podřízené prostě neměla důvěru. „Já chci vás, je to lepší. Spolu to vyřídíme,“ řekla. „My lídrujeme,“ řekl ještě Pilát, čímž myslel, že skupinu firem sdružených pro tuto zakázku vede Metrostav. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209775