HVĚZDA
ZA HORIZONTEM
Kam jsi zamířil po vojně, když ses už nemoh vrátit do Králíků? Mně vyhovovalo, že jsem po vojně neměl kam jít. Nějakou dobu jsem zkoušel bydlet v Praze na Vinohradech ve sklepě po Michalu Bílkovi. To byl původně nějakej krámek, zvlhlej, s opadanou omítkou, a on tam měl jakoby sochařskou dílnu. Ale to nešlo, tak jsem odjel k tátovi do Orlických hor. Tam jsem měl v podkroví pokoj, kterej jsme s bráchou udělali před vojnou, a chvíli jsem dělal hradláře v Lichkově. Oni tý pozici říkali signalista, ale byl to hradlář. Na to byly nějaký zkoušky? Nejdřív jsem byl s jedním hradlářem, abych se od něj učil, a pak jsem udělal zkoušky na inspekci v Hradci Králové. Musel jsi znát drážní předpisy a velkou soustavu signálů, která se na dráze furt mění, to kam se na ni hrabou silniční předpisy. Ale já se to učil rychle, protože jsem si to dával do souvislostí s konkrétní situací, kdežto pro spoustu lidí to bylo jenom biflování, což je těžší. Bejt hradlář byla celkem namáhavá práce, protože na hradle máš stavědlo, se kterým fyzicky stavíš cestu vlaku. Tehdy to znamenalo, že jsi musel postavit všechny výhybky a pak je zamknout takovejma klapkama. A to celý bylo propojený s kanceláří výpravčího, aby tam měli jistotu, že cesta pro příští vlak je opravdu postavená. Dneska už tam určitě jenom mačkaj knoflíky. Dneska už hradláři skoro nejsou a všechno to je světelný. Tenkrát to ale bylo všechno mechanický. Tam jsi měl páku na takovým kole a táhla k výhybkám. Dolů to ještě šlo, ale zvednout tu páku nahoru, na to jsi musel pořádně zabrat, 99
4/27/15 12:34 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209674
takže když se posunovalo, tak jsi tam třeba hodinu hekal. I když i tam jsi potřeboval mít páru, dokud ses nenaučil ten správnej grif, pak jsi to dělal švihem. Kromě toho jsi měl na starost návěstí u každý koleje, a v Lichkově i dvoje šraňky, který jsi spouštěl a zvedal. A ty závory měly třeba kilák a půl dlouhý lanka, tam ses namakal, i když to mělo převodový kola a závaží. Takže to byla jak velká zodpovědnost, tak tvrdá práce. Kolik za to bylo? Zas tak moc ne, nějakejch osmnáct stovek? Ale ty mi šly rovnou do kapsy, to jsem neplatil žádnej nájem, žádný alimenty, takže to nebyly špatný prachy. A všechny jsem je utratil, v tom zkurveným systému šetřili jenom zoufalci, to byl nesmysl. Kolik tam jezdilo vlaků? No furt tam něco jezdilo. Dva rychlíky denně, ráno do Varšavy a do Jeseníku a odpoledne zpátky, ale jinak jezdily osobní vlaky, motoráčky, a hlavně tam jezdilo hodně nákladních vlaků, protože to bylo na polskejch hranicích. Trošku jsem si tam připadal jako na konci světa. O konci světa má každej svoji představu, a pro mě to je Lichkov, tam byl nad nádražím takovej dlouhej kopec, samý louky a remízky, kterej se táh až na obzor, a tam dál to někde všechno končilo anebo tam už byl jinej svět. Nejvíc jsem to na týhle ztracený vartě miloval, když bylo pošmourno a já tam seděl, na hradlo skoro nikdy nikdo nepřišel a já si tam představoval, co asi dělaj kamarádi v Praze, jak chlastaj po kavárnách a balej holky a choděj na koncerty, ale přitom mi to vůbec nescházelo. Tam jsem objevil, že mi úplně stačí si jen tak přemejšlet a dělat drobný věci. Že v sobě mám i poustevníka. No a pak jsem se pohádal s otcem a odstěhoval se přímo na nádraží do cimry pro vlakový čety, co končily na hranicích. Takže 100
Novák_Bok_zlom DEF.indd 100-101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209674
jsem tam měl svoje věci a svůj gramofon a většinou jsem tam byl sám, ale pak najednou přišli nějaký upocený ajznboňáci a byli tam se mnou. A cos tam poslouchal na tom gramofonu? Měl jsem jenom jednu desku, Rekviem od Mozarta. To jsem si pouštěl opakovaně a na plný pecky, až se tam chodili z perónu dívat, co se to děje. A dodneška můžu to Rekviem poslouchat a nikdy mě to neomrzí. To je fenomenální muzika, kde je vepsanej těžkej úděl člověka, ale zároveň tam je i ohromná radost a velkolepost a povznesení. A tos poslouchal třeba každej den? Jo, to jsem poslouchal furt! Něco jsem dělal a furt jsem to poslouchal a dodnes to ve mně zní, takže jsem s tím úplně prorost. A jak to v tom Lichkově skončilo? No tím, že přišly ty komplikace, který mě vždycky musej potkat. V Lichkově jsem měl konflikt s takovým bolševickým blbem, kterej tam byl „náčelníkem“ stanice. Jeho žena, která tam dělala tak zvanou staniční a chodila k vlakům s vozejkem pro balíčky a poklízela perón, mu v pracovní době musela říkat „soudruhu náčelníku“. Jak mu říkala v posteli, nevím. No a tohleto samolibý hovado, který tam furt běhalo v nažehlený uniformě, jsem při takovým banálním konfliktu poslal do prdele a na místě jsem tam s tím hradlářstvím praštil a odešel. Kam? Nejdřív jsem se vrátil k tátovi do Mladkova, ale pak jsem se rozhod, že se budu chvíli toulat, takže jsem žil v Jeseníkách, v Olomouci, chvíli jsem se toulal po Slovači. Když mě to někde zajímalo, tak jsem si tam střihnul brigádu. 101
4/27/15 12:34 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209674