LISA JACKSON měla v úmyslu svěřovat se mu, že před lety odložila syna. Navíc se mohla mýlit. Dobře, místní bláznivka, která mluví s duchy, ji varovala, že její syn je v nebezpečí. To ale neznamenalo, že by měla vykládat svá největší tajemství na potkání. „Jasně.“ Otevřel svůj mobil, zmáčkl několik tlačítek a ukázal jí fotografii tmavookého černovlasého chlapce s jasnými hispánskými rysy. Na několika snímcích se usmíval a obnažoval pravidelné bělostné zuby, všude se však tvářil podezíravě. „Vypadá dobře, viď?“ Pak jí ukázal fotku celé rodiny. Máma s tátou, dvěma kluky a jednou holčičkou. Jako varhany… Gabriel stál uprostřed. Alvarezové se zrychlil tep, tlukot srdce jí duněl v hlavě. Může to být on? Určitá podoba tam byla… Nebo si jen namlouvala, že ten chlapec má nos úplně stejný jako ona, že jeho oči mají stejný tvar… „Mohl bys mi ty fotky poslat mailem?“ zeptala se ochraptělejším hlasem než obvykle. Odkašlala si. „Třeba by to pomohlo.“ „Určitě.“ Nadiktovala mu svou adresu a O’Keefe si ji zapsal. „Tak, hotovo,“ řekl a vzhlédl. „Jsi bílá jako stěna.“ „Opravdu?“ Alvarezová pokrčila rameny. „Bylo to… No, mám za sebou dlouhý den.“ Který ještě zdaleka neskončil! Rozhlédla se po místnosti. Obrázek chlapce se jí vryl do mysli, a tak se pokusila změnit téma. „Tady už asi nic nenajdeme. Zkusím se poohlédnout po psovi. Co když to nebyl žádný psí únos, co když opravdu jenom utekl.“ „Půjdu s tebou.“ Nevěřila, že by jí přítomnost O’Keefea mohla zlepšit náladu, potřebovala ale pomoct s hledáním Roscoea. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209550
strach zemřít Společně tedy prohledali okolí, po psovi ale nenašli jedinou stopu. Klepali na dveře, procházeli uličky, kontrolovali krytá parkovací stání i popelnice. Narazili ale jen na mývala, který byl na své noční výpravě. Odlesk jeho korálkových očí přilákal Alvarezovou, aby blíže prozkoumala díru vyhrabanou v ledu na maličké vodní nádrži. Mýval na ni varovně vycenil zuby a byl připravený hájit své území. Alvarezová nechala šelmu se škraboškou rybařit a pokračovala v prohledávání okolí. Bezvýsledně. Vzdali to až o hodinu později. Alvarezová z domova zavolala do útulku a nechala vzkaz místním veterinářům. „Má ho Gabe,“ zhodnotil nakonec O’Keefe, když dotelefonovala. Znovu stáli v chodbičce pod schodištěm. Sníh na bundách jim pomalu tál a kapal na podlahu. Alvarezová si rozvázala šálu a spolu s bundou si ji pověsila na věšák. „Dáš si kafe nebo něco jiného?“ Dylan O’Keefe byl tou poslední osobou na Zemi, kterou by chtěla zvát na kafe, ten chlap ale právě dobrou hodinu hledal jejího psa a existovala možnost, že se pokouší chytit jejího syna… Chlapce, na kterého se dlouhých šestnáct let snažila nemyslet. O’Keefe chtěl zprvu odmítnout, pak si to ale rozmyslel a sundal si rukavice. „Máš pivo?“ Zakroutila hlavou. „Mám jenom kafe, protože jsem ho dostala ve vánočním koši. Nemám ani víno. A když nad tím tak přemýšlím, nemám ani horkou vodu, ale můžu ji ohřát v mikrovlnce.“ O’Keefe, který se stále rozhlížel po jejím bytě, řekl: „Dobře, dám si kafe.“ Pak se zeptal: „Ty jsi abstinent?“ Pokrčila rameny. „Ani ne, jenom to nevyhledávám.“ „Radši posiluješ, co?“ poznamenal a ukázal bradou na zá99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209550
LISA JACKSON važí, která ležela v knihovně mezi policejními procedurálními manuály, lékařskými texty a kriminalistickými knihami. „Většinou.“ Přešla do kuchyně a zadívala se na prázdnou ohrádku, kde pes trávil tolik času. Zabolelo ji u srdce. Nebylo to jenom kvůli Roscoeovi. Ne. Ozvala se dávná rána v srdci, která se jí tam vypálila poté, co přišla o dítě. Bylo to zranění, které se nikdy nemohlo vyléčit. Jen se nyní znovu otevřelo. Když pokládala na linku hrnky, třásly se jí ruce. Ani nevěděla, jak se jí podařilo předpřipravenou vánoční směs kávy uvařit. „Je ochucená,“ řekla a nalila oběma šálek. „Moje teta si myslí, že je proto vánočnější. Jo a nemám smetanu.“ „Stejně piju černou.“ O’Keefe si přisunul židli k malému skleněnému stolku a Alvarezová si povšimla, že za ty roky zestárl. Drobné vrásky kolem očí a náznak šedin v hustých, kávově hnědých vlasech mu ale jen přidaly na zajímavosti a drsné přitažlivosti. Sakra. Na tohle by teď vůbec neměla myslet. „Budu asi muset s Pescoliovou napsat zprávu. Tak mi o podezřelém ještě něco pověz.“ „Není toho moc, co bych ti ještě mohl povědět. Nemám k němu kdovíjak blízko. Aggie je o pár let starší než já a její manžel David pracuje jako účetní. Žijí na předměstí Heleny. Aggie nemůže mít děti, a tak si jich pár adoptovali. Nejstarší se jmenuje Leo a je něco jako dítě snů. Věnuje se atletice, ve škole si vede skvěle a už teď mluví o Stanfordu. I jejich nejmladší, Josie, se docela snaží a nejsou s ní problémy. Ale Gabe byl průšvihář už od začátku. Pořád se vztekal, asi měl koliky. Na základce se tak trochu stranil kolektivu. Měl problémy s chováním a byl hodně vznětlivý. Když nastoupil na 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209550