jasný kam. Trochu divný břicho mě přinutilo k minilaparotomii, zatímco v něm zahučela druhá transfuze a čtyři litry roztoků. Našel jsem jen střepinu granátu a poraněný tenký střevo. Nic zásadního a nic, co by vysvětlilo tu krevní ztrátu. Hrudník je v pohodě a zbytek těla taky, tak se smiřuju s chybou laboratoře…? Už jsem venku ze sálu, když mě kolega Esmat volá zpátky. Čistil jednu ďurku od střepiny na vnitřní straně levýho stehna. A když tu střepinu vyndal, ohodil tmavou krví protější zeď… Zatímco to drží prstama, poněvadž jsem mu tam zakázal naslepo šermovat peánem, trvá mi skoro hodinu, než se do tý hloubky provrtám. To abych cévu včetně jejích odboček správně zajistil. Když je to hotový, céva má tři podélný díry, největší dva centimetry, a bohužel všechny v jednom místě po obvodu. Zašít to teda nepůjde… Afghánskej kolega radí podvázat. Jednoduchý. Ale je to hlavní céva pro odvod krve z nohy. Může bejt průser, když to neodteče okolním menším a povrchovým řečištěm. Příchozí Petr radí taky podvázat. Nakládám ligaturu i proto, že rekonstrukcí se zasekáme na další dvě hodiny, začíná služba a na celou nemocnici je tu jeden chirurg. A ten mi teď asistuje. Samir. Když už to skoro dotahuju, přichází profesor Lasse. A že jako proč to podvazuju, že bude mít chlap v budoucnu problémy, a kdesi cosi. A stejně jako rychle přišel, tak taky rychle odchází středem směr domov. Nasranej beru cévní transplantát ze safény – žíly povrchovýho řečiště – z druhý hnáty a snažím se nemyslet na to, jak strašně mě bolej záda. Průměr toho transplantátu je ukrutně malej v porovnání s původní cévou. Přesto to hrdinně šiju, nejdřív nahoře. Další hodina v prdeli. A když pak otevřu ten spodní konec, abych ho taky sešil, je už plnej sraženin. Doprdelééé. Hovnóóó. Než mít nejistou anastomózu a pacienta s infarktem anebo mozkovou příhodou, volím bezpečnej podvaz cévy a modlení, aby ten chlápek neměl otoky. Musej mě mít za kokota, když zahazuju tři hodiny práce…
1 00 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209484
Ať žije Česká republika! S výsledkem aktuálních voleb jí musím popřát afghánskou houževnatost! Na znamení oslav jsem si v kanclu u logistiků namaloval českou vlajku a lepím si ji na sálový hadry. Stokrát po sobě potom náhodným pocestným vysvětluju, co to je a proč to tam mám. Věděli jste, že vyhlášení Afghánistánu bylo jen rok po nás? 1919. No, srovnejte si sami, kde jsme my a kde oni… Malé velké radosti Všechno si sedlo, všechno znám, hodně věcí se děje rutinně. Tak aby tomu člověk nepodlehl a taky si ten pobyt náležitě užil, je čas na malý radosti. V poledne si beru oběd na střechu. Jsem tam sám, teplota se vyšplhala ke dvacítce, na střechu není vidět. Takže vale místní kultůře, a už jsem bez trika. Užívám si, jak to slunce prohřejvá starý kosti, že… V klidu tam strávím pětačtyřicetiminutovku vyčleněnou na polední konzumaci. Ještě před touhle radostí si udělám jinou. Celou dobu tu dychtivě čekám na hřebík. Tedy na hřebování nějaký dlouhý kosti – vnitřní fixaci. Překvapivě, tahle prácička se tu děje ojediněle. Může to bejt tím, že náš profesor Lasse přistupuje k věcem konzervativnějc. Nicméně tohle chtěl dělat. Ale protože se zdržel na vizitě a Petr už začal, má smůlu a já s radostí přijímám možnost asistence. Iluzionista Petr a jeho hřebíky Ten Petr je koumák. Představte si přátelé, že tam ten hřebík narval celej bez jedinýho bliknutí C-ramena – rentgenu –, který smutně a pod vrstvou prachu zahálelo v koutě. Už minulej rok koukali v Irsku i v Česku, jak se vrtaj zevní fixace a reponujou kosti jenom podle pohmatu. Ale tohle? Tohle je i na mě silná káva! Velice rád se ujímám činnosti, kdy není zapotřebí pálit pod kotlem glukózu jediný mý nervový buňky. A tak frézuju tupou ruční frézou jako o život a rvu tam hřebík, co to dá. Petr mi pak ukazuje svoje iluzionistický fígle se zavedením šroubu distálního jištění.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209484
Zkouším to po něm, ale nemám to v ruce. On to tam zavede hladce. Povede se mi to aspoň na tom proximálním jištění, a tak jsem šťastnej jako blecha. Přátelé, dnes jsem viděl kouzla magickýho Petra. Kupte si lístky do první řady, na stůl! Největší radost na konec Dneska jsem měl asi zase kliku. V nemocnici potkávám jenom úspěchy. Holčičce se zašitejma játrama, vaginou a zlomenou kostí se daří náramně. Asi ji zejtra vyhodíme z JIPu na standardní oddělení. Po třech dnech. Dobrý, ne? A ten chlapík, co vypadá na padesát a je mu o šest let míň než mně a uříznul jsem mu žaludek a napojil na tenký střevo a dělal to podruhý v životě… No, tak ten dneska potvrdil, že anastomóza je funkční. Vyhnu se popisu, jak to vypadalo v jeho posteli po celý potvrzovací akci… Vrací se mezi živý. Připomínám, že pooperační prognóza – po druhý operaci pro stavění masivního krvácení z duodenálního vředu potom, co jsem mu vzal levou část tlustýho střeva, a při hemoglobinu třicet – byla anesteziologem stanovena na pět procent přežití. I všechny další bříška a hrudníčky se maj dobře, a tak je posouvám k domovu. Koupili jsme si dneska dva papírový dráčky. Doufám, že je zejtra budeme s dalšíma dětma na okolních střechách pouštět. A budeme si přát, aby už nikdo nikdy nespadnul ze střechy. Tak bale!
1 02 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209484