Řidič autobusu si prohlížel vězeňského dozorce, jenž před ním stál a jako spadlý z višně hleděl na jízdenku a padesát korun, které mu řidič vrátil na stovku. Věděl, že je dotyčný dozorce, protože měl pod rozepnutým dlouhým kabátem uniformu a na ní dokonce připevněný služební průkaz, podle něhož se jmenoval Sørensen a na kterém si vůbec nebyl podobný. „Dlouho jste nejel autobusem?“ zeptal se řidič. Chlapík s téměř vyholenou lebkou tiše přikývl. „Pokud si koupíte jízdenku předem, stojí jenom dvacet šest korun,“ objasnil mu řidič, avšak na cestujícím poznal, že i taková cena mu připadá dost vysoká. To jsou ti, co už pár let nejeli v Oslu autobusem. „Děkuju za vysvětlení,“ odpověděl chlapík. Řidič odrazil od obrubníku a přitom ve zpětném zrcátku sledoval dozorcova záda. Nevěděl přesně proč, možná kvůli tomu jeho hlasu… Zněl tak vřele a niterně, jako by mu chlapík skutečně děkoval z celého srdce. Řidič zaznamenal, že se chlapík posadil a udiveně zírá ven postranním okénkem, téměř jako někteří zahraniční turisté, co se občas do autobusu zatoulali. Uviděl, jak vytáhl z kapsy kabátu několik klíčů a prohlíží si je, jako by je nikdy předtím neviděl. Z druhé kapsy pak vylovil balíček žvýkaček. Vzápětí se už ale řidič musel soustředit na dopravu před sebou.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209480
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209480
ČÁST II.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209480