bentleyem zase jednou svezla! My máme jen otřískaného, deset let starého golfa, už v něm nefunguje ani topení. Prof. dr. Václav-Wenzel von Wolechoff mlčel. Oskar se nedivil; Václavova-Wenzelova manželka, v roce 1968 docela obyčejná zdravotní sestra a nemocniční kuchařka Růžena v českém Šluknově, teď však už Rosarie a von, majitelka horoskopicko-ezoterického salonu, šlehla po manželovi zlým pohledem, který Václavovi-Wenzelovi jasně signalizoval: Všechno vím! Nech tu básnířku konečně na pokoji, jinak… však víš co! Václav-Wenzel věděl, co věděl — ještě dva nebo tři žádostivé pohledy, třeba jen jedno pokývnutí hlavy, mrknutí okem či jiný signál nasměrovaný k Heidi, básnící manželce policejního strážmistra, a jeho Rosarie von Wolechoff by mu podle míry a těžkosti provinění proti manželské věrnosti nebo jen pokusu o nevěru odebrala na určitou dobu klíče od bentleye, což pro prof. dr. Václava-Wenzela von Wolechoffa byl trest nejkrutější. Bez bentleye by jeho život ztratil smysl, neměl by už nic a jako jediná radost, jestliže lze vůbec o radosti hovořit, by mu zůstala už jen kuchyň a vaření. Jen v kuchyni se mohl prof. dr. Václav čili Wenzel von Wolechoff pomstít své choti Rosarii von Wolechoff za příkoří. Ve dnech, někdy dokonce v týdnech, kdy za trest za svou lásku k Heidi nesměl ke svému milovanému bentleyi ani do garáže, připaloval Václav soustavně maso, přesoloval polévky, překořeňoval omáčky, předkládal své ženě buď převařené, nebo nedovařené knedlíky. Jeho zeleninové karbenátky, jinak Václavovo mistrovské dílo a Rosariino oblíbené jídlo, byly nepoživatelné a chutnaly po smažených pilinách. Ale Rosarie von Wolechoff snášela mstu svého manžela s provokující velkorysostí, snědla všechno, co jí Václav předložil, žádala nášup, olízla si po jídle dokonce prsty a zvukolibým hláskem po každém obědě a po každé večeři šveholila, že něco tak dobrého už dávno nejedla, čímž Václava totálně rozvrátila, takže se jednou už neovládl a vykřikl své ženě do obličeje, že to už nevydrží, že ji bude muset asi uškrtit.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209458
Rosarie von Wolechoff, za svobodna Růžena Drobná, ohrnula rty a zapálila si cigaretu a jen tak, jakoby pro sebe, řekla: — A kdo by tě, Venouši, živil, ty můj nekňubo, kdybys mě třeba uškrtil? Kdo by ti kupoval obleky od René Lezarda nebo od Dietla, kdo by ti financoval bentleye, platil košile na míru a ručně šité boty? Beze mě by ses, miláčku, neuživil. Falešný prof. dr. Václav-Wenzel von Wolechoff se po slovech své choti nenahrbil, nesklonil ani hlavu, jen ztuhl a řekl si, jak se Oskarovi nejednou svěřil, že když mu ta jeho megera ještě dvakrát nebo třikrát odebere klíče od bentleye a nedovolí mu se s ním aspoň v garáži utěšit, vyplakat se na jeho naleštěné kapotě, takže ji asi co nevidět opravdu uškrtí, aby měl od ní jednou provždy pokoj. Oskar si pomyslel: No tak vidíš, Václave čili Wenzele, kam jsi to s tím svým falešným von a ještě falešnějším prof. dr. dopracoval! Užíráš se, trápíš se — a co z toho máš? Ani ten bentley ti nepatří. Kdybys, Václave čili Wenzele, s pokorou a třeba i smutkem přijal skutečnost, že tady patříme tak trochu mezi vyvržené, kdybys své nároky — vyjádřím se pateticky — na štěstí zredukoval nejméně o polovinu, byl bys spokojenější. Trvalo mi to skoro deset let, než jsem tuto krutou pravdu pochopil. Rok jsem se pokoušel ji zapudit nebo dokonce přemoci alkoholem, utopit ji, tu mrchu záludnou, ve whisky, v grappě, ba dokonce v uzu, chlastal jsem jako holender, ale zjistil jsem, že mám s alkoholem velký problém. Nechutnal mi totiž. Byl jsem s tím problémem dokonce u psychiatra a ten mě vyhodil. Tak jsem raději vystřízlivěl a naučil jsem se chlastat střídmě, leč pravidelně. Václav čili Wenzel civěl na Oskara, povzdechl si, zalomil rukama a řekl, že mu nerozumí. — Nemusíš. Jen si, Václave nebo Wenzele, uvědom, že tady patříme k zavrženým. S tím zavržením to trochu přeháním, ale čím častěji si to uvědomíš, tím lehčeji se vyrovnáš s jistotou, že štěstí tě tady nepotká. Oskar se nadechl, položil pravou ruku na Václavovo-Wenzelovo rameno — v prvním okamžiku měl dojem, že nepravý von
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209458
a falešný prof. dr. trochu poklesl v kolenou — a zeptal se ho, jestlipak si už přečetl, jak mu už před půl rokem doporučil, Camusova Cizince. — Ještě jsem neměl čas. — Tak vidíš, na šoustačku se sousedkou a na mytí a leštění bentleye čas máš, ale aby sis přečetl cosi z opravdového života, to tě ani nenapadne! Přečti si aspoň Camusovu poslední větu. Oskar se znovu nadechl zvedl hlavu a recitoval zpaměti: Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti! — Ale mě přece na popravu nepovedou, sípal Václav-Wenzel. — Tady ne, ale kdybys žil v Alžíru, tak by tě, pokud bys tu svou Růžu uškrtil, pověsili. Václav i Wenzel, prof. dr. a von, se rozplakal.
O dějinách a o věcech veřejných nechtěl mít Oskar valné mínění a vynakládal mnoho sil, aby se jakéhokoliv mínění o těchto záležitostech zbavil. Mínění nebo názory, které si nejen o věcech veřejných uložíme do hlavy, ujišťoval se Oskar, nás do určité míry zotročí nebo ovládnou, v každém případě však omezí prostor našich duchovních pohybů a intelektuální pohyblivosti. S postupujícím stářím Oskar prohluboval — a jak tvrdil — kultivoval svou zvláštní hru, kterou nazval metamorfózní znetvořování zaslechnutých, přečtených nebo vyčtených či jinak vnímaných, povětšinou cizích názorů a stanovisek. V rámci této každodenní hry zkoumal Oskar hned ráno po probuzení názory, dejme tomu na aktuální problémy nadcházejícího dne, a uvažoval o možnostech, jak i běžné informace, které na něho od rána do večera číhají a hodlají ho zavalit a udusit jeho vlastní úsudky, v průběhu dne ve své fantazii měnit, obohacovat nebo ochuzovat, tedy přehrávat si v hlavě všechny možné a možná i nemožné varianty jejich jepičí existence. Své poznatky o věcech veřejných shrnul Oskar do věty:
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS209458